Možná by se takhle opravdová matka nechovala. Ale já už neměla sílu

Je mi 58 let. Celý život jsem nežila pro sebe – žila jsem pro ně. Když nás manžel opustil, bylo Lucii 6 a Petře 4. Žádné výživné, žádná pomoc, žádný telefon „jak se máte”. Zmizel – a zmizel. Zůstala jsem sama se dvěma malými holčičkami, prázdnou lednicí a hypotékou, kterou jsem musela každý měsíc splácet.

Pracovala jsem přes den i večer. Uklízela jsem kanceláře v Brně, o víkendech jsem přivydělávala na brněnském tržišti, pak jsem si vzala druhou směnu ve skladu. Nikdy jsem si nestěžovala. Říkala jsem si: vydržím. Dcery vyrostou, vystudují – a bude to za to. Věřila jsem tomu jako modlitbě.

Lucie se dostala na Masarykovu univerzitu. Petra šla na Střední školu gastronomie a hotelnictví v Brně. Školné, učebnice, oblečení, jízdenky do Brna – všechno na mých bedrech. Ale vydržela jsem. Říkala jsem si: to je moje investice do budoucna.

Když se Lucie vrátila ve 4. ročníku s Ondřejem a řekla, že je těhotná – nelekla jsem se. Mladí, láska, to se stává. Souhlasila jsem, ať u mě bydlí dočasně. „Dočasně” – to bylo před pěti lety.

Za těch pět let se můj dvoupokojový byt na brněnských Lesných proměnil v něco, pro co není dobrý výraz. Ráno – hádky Lucie a Petry, čí řada je vařit snídani. Večer – Ondřejovy boty poházené po chodbě a fotbal na plný výkon. V noci – pláč malého Tomáška. Nákupy z Alberta dělala jsem já. Účty za elektřinu od ČEZu platila jsem já. Uklízela jsem také hlavně já – protože když jsem neuklízela, nikdo ani prstem nepohnul.

Jednou jsem si spočítala: za měsíc jsem na ně vydala víc než za celý rok na sebe.

Pokoušela jsem se mluvit. Klidně, bez křiku. Říkala jsem: musíme rozdělit náklady. Petra dělala velké oči a vysvětlovala o malém stipendiu – 1 500 korun měsíčně. Lucie mračila čelo a připomínala, že ona s Ondřejem šetří na byt. A Ondřej mlčel a koukal do telefonu, jako by se ho rozhovor netýkal.

Mluvila jsem dokonce i s Ondřejovou matkou z Jihlavy. Ta mě vyslechla a mávla rukou: „No co chcete, dvě dcery, dvě rodiny…” Navrhla jsem, ať si je vezme k sobě – vždyť bydlí sama v trojpokojovém domě. Ani se nezasmála. Prostě předstírala, že neslyší.

A pak, před dvěma měsíci, přivedla Petra domů Radka. A oznámila, že je také těhotná. A že budou bydlet u mě.

Ten večer jsem seděla v kuchyni a dlouho zírala do zdi. Přemýšlela jsem, jak bude vypadat můj byt za rok. Dvě postýlky. Dva kočárky. Čtyři dospělí a já – někde uprostřed, u hrnců a prádla.

Druhý den ráno jsem vstala, šla do kuchyně, podívala jsem se na ně všechny – a udělala jsem to, co by podle nich dobrá matka nikdy udělat neměla.

Dodnes nemohou uvěřit, že jsem toho schopná.

A vy – kde je hranice mezi mateřskou láskou a ztrátou sama sebe? Existuje vůbec?