Tchyně na mě začala divně koukat. Když jsem se konečně dozvěděl, co chtěla — chtěl jsem se propadnout do země…

Moje žena Petra je nejlepší na světě. Chytrá, krásná a — jako naschvál — o deset let mladší než já. Její máma Věra je starší než já jen o čtyři roky. To znamená, že pokaždé, když se s tchyní setkám, musím se trochu divit, jak je to možné.

Věra je výjimečná žena. Štíhlá, elegantní, s smyslem pro humor. Vždy jsem jí říkal komplimenty — upřímně, bez jakékoli postranní myšlenky. Petra je jí podobná, takže mi to přišlo přirozené.

Dokud tchán Zdeněk jednou nezamručel:

— Radši se dívej na svoji ženu.

Zmlkl jsem. Od té doby jsem si komplimenty nechával pro sebe.

Ale jednou jsme přišli s Petrou k jejím rodičům na oběd. A pocítil jsem — něco není v pořádku. Věra se na mě dívala nějak… jinak. Dávala mi očima znamení. Pak znovu. A ještě jednou.

Dělal jsem, že nevidím. Ale tchyně je vytrvalý člověk. Když mě začala tahat za svetr, pochopil jsem — rozhovoru se nevyhnu.

Pozval jsem ji do kuchyně — tam, kde k nám vždy někdo může přijít. Bezpečné neutrální území.

— Tomáši, potřebuji důvěrný rozhovor, — zašeptala a znovu se na mě podívala divně.

— Důvěrný? Před kým?

— No jak před kým. Především — před mým mužem. A Petra to zatím také nemusí vědět, ona je taková emotivní…

A tehdy mi v hlavě něco cvaklo.

Muž nesmí vědět. Žena nesmí vědět. Důvěrný rozhovor. Divné pohledy.

Přidal jsem dvě a dvě — a dostal jsem úplně špatnou odpověď.

— Paní Věro, — řekl jsem co nejklidněji, — vím, o čem chcete mluvit. A moje odpověď je — kategorické ne.

Překvapilo ji to.

— Odkud víš?

— Z pohledu jsem pochopil. Prosím, ukončeme tento rozhovor. Když se Petra dozví — bude z toho pěkný poprask.

Věra něco zamumlala o tom, že dcera je příliš samostatná. Já pevně zopakoval: ne. Tečka.

Nejpodivnější na tom bylo — tchyně se neurazila. Dokonce mi šeptem řekla, že je na mě hrdá. Za co — nepochopil jsem. Ale ani jsem se neptal.

Ten rozhovor zůstal nevyřešenou záhadou někde hluboko v hlavě.

Uplynulo několik týdnů. Zdeněk onemocněl a na chatě bylo potřeba před zimou opravit střechu kůlny. Nabídl jsem pomoc — měl jsem zrovna volný víkend a práce — na dva dny.

Na chatě byla i Věra. Ona měla odjet večer, já zůstat přes noc.

Pracoval jsem od rána. V poledne mě Věra pozvala na oběd. V kuchyni voněla svíčková — hustá, domácí, taková, která nutí zapomenout na všechno.

Sedl jsem si. Vzal jsem lžíci.

A pocítil jsem její pohled.

Věra mrkla. A začala:

— Tomáši, dokud Petry není, možná my…

Hodil jsem lžíci na stůl.

To, co následovalo, není můj nejlepší životní okamžik. Křičel jsem. Styděl jsem se za ni. Říkal jsem věci, které bych teď raději neříkal. O tom, že miluji svoji ženu. O tom, že takovéhle tchyně… No sami chápete.

Věra seděla ohromeně. Snažila se mě uklidnit. Já se ještě víc vztekal.

A pak řekla velmi tiše:

— Tomáši, zlatý. Navrhla jsem — dokud Petry není — dát si po skleničce slivovice k obědu. Co sis to myslel?

Ticho.

Velmi velké ticho.

Podíval jsem se na stůl. Stály na něm dvě skleničky a lahvička slivovice. Stály tam celou dobu. Jen jsem si jich nevšiml.

Červeň, která mi zalila obličej, rozhodně nebyla z horka.

Věra — úžasná žena — situace nevyužila. Obrátila vše v žert a brzy jsme se smáli až do slz. Pravda, poté, abych rozptýlil stres ze studu, vyprázdnil jsem půl té lahve.

Když jsem se už uvolnil, vzpomněl jsem si na ten první podivný rozhovor. A rozhodl jsem se zeptat.

— Paní Věro… A co jste mi tehdy nabízela, poprvé? Když jste říkala, že Zdeněk ani Petra nesmí vědět?

Zasmála se.

— Chtěla jsem vám dát svoje auto. Vůbec ho nepotřebuji. Ale Zdeněk zaujal postoj — když potřebuje, ať si ho koupí. A tvoje Petra je stejně samostatná, dárek by nepřijala. Tak jsem tě chtěla přesvědčit, abys předstíral, že jsi zaplatil…

Dlouho jsem mlčel.

Moc se mi líbilo Věřino auto.

Jako naschvál — minulý týden ho Věra prodala sousedce.

A vy — stalo se vám někdy, že jste z nějaké situace vyvodili špatný závěr a pak toho litovali? Jak jste se z toho trapného okamžiku dostali?