Moje dospělé děti se při nedělním obědě hádaly o to, komu připadne můj dům, až tu nebudu. Ale nevěděly jedno — týden předtím jsem už přijala důležité rozhodnutí…

Je mi sedmdesát jedna let. Bydlím sama v domě, který jsme s manželem stavěli před třiceti lety na okraji Olomouce. Sami jsme kladli dlaždičky v kuchyni. Sami jsme malovali stěny. Každý kout tohoto domu má nějaký příběh. Tenhle parapet u okna — manžel ho dělal tři dny a stejně vyšel trochu křivě. Vždycky jsem se tomu smála. Teď se na něj dívám a pláču.

Manžel zemřel před šesti lety. Od té doby jsem tu sama. Děti — jsou tři — bydlí v různých městech. Starší Ondřej je v Praze. Prostřední Lenka v Brně. Nejmladší Jakub odešel za prací do Rakouska. Přijíždějí na svátky. Občas zavolají. Snažím se nestěžovat si, abych nebyla na obtíž.

Minulou neděli přijeli všichni tři. Od rána jsem vařila svíčkovou — tu co vždycky, tu co měli rádi od dětství — a upekla jsem štrúdl. Prostřela jsem stůl, vytáhla sváteční ubrus, dala květiny. Čekala jsem.

Přijeli hlučně, s vnoučaty, s taškami z Alberta. Sedli si. První půlhodina šla dobře — jedli, povídali, vnoučata běhala po domě. Seděla jsem a dívala se na ně a říkala si: tady je štěstí. Proto jsem to všechno dělala.

A pak jsem šla do kuchyně pro štrúdl.

A uslyšela jsem.

Ondřej říkal, že nejlepší je dům prodat a rozdělit na tři — to je nejspravedlivější. Lenka protestovala: ona chce dům pro sebe, ona bydlí nejblíž, ona by mohla jezdit. Jakub z Rakouska říkal, že potřebuje peníze, má hypotéku, a proč by to Lenka měla dostat všechno.

Stála jsem za dveřmi se štrúdlem v rukou.

Hádali se. Hlasitě, s podrážděním, přerušovali se navzájem. Žádné z nich neřeklo — třeba maminka ještě dlouho bude žít. Žádné neřeklo — možná je na to ještě brzy. Mluvili o domě, jako by mě tu už nebylo. Jako bych byla prostě záminkou k rozdělení.

Vešla jsem se štrúdlem. Postavila jsem ho na stůl. Zmlkli — nevím, jestli pochopili, že jsem je slyšela. Nikdo se nezeptal. Usmála jsem se a řekla, že štrúdl je horký, ať dají pozor.

Zbytek odpoledne jsem skoro nepromluvila.

Týden před tím obědem jsem byla u notáře.

Myslela jsem na to už dlouho. Od té doby, co Jakub loni nepřijel na mé narozeniny — řekl, že si nemohl vzít volno. Od té doby, co Lenka volá jednou za dva týdny a půlku rozhovoru kouká do telefonu, to slyším po hlase. Od té doby, co Ondřej mi naposledy pomohl s plotem před třemi lety a od té doby mi to připomíná při každé příležitosti.

Nejsem zlá. Prostě mě unavilo čekat, až někdo z nich přijede jen tak. Ne na svátek, ne proto že se slušelo, ale prostě — stýskalo se mi, mami, jak se máš.

U notáře jsem přepsala dům. Na místní dětský domov ve vedlejší vesnici. Znám jeho ředitelku — Hana, hodná žena, dvacet let tahá to místo skoro z vlastní kapsy. Děti tam potřebují opravit střechu, potřebují zahradu, potřebují spoustu věcí.

Ty potřebují tento dům víc než tři dospělí lidé, kteří prostě chtějí peníze.

Dětem jsem ten nedělní večer nic neřekla. Vyprovodila jsem je, umyla nádobí, nakrmila kočku. Šla jsem spát.

Nebylo mi špatně. Bylo mi klidně — tak klidně, jak už dlouho nebylo.

Možná se to jednou dozví. Možná pochopí. A možná ne.

Ale ten křivý parapet, který dělal manžel, tu zůstane. A hrušeň na zahradě, kterou jsme sázeli spolu první rok po nastěhování. A tento dům — připadne těm, kteří ho budou opravdu potřebovat.

Myslím, že by to manžel schválil.

A vy byste udělali to samé? Nebo byste přesto nechali dětem — ať se děje co děje?