Je mi 65. Kamarádka mě pozvala do lázní „odpočinout si spolu”, a po několika dnech mi došlo, proč mě vlastně vzala s sebou…

Je mi 65 let. A poprvé za mnoho let jsem se rozhodla někam jet ne kvůli povinnostem, ne za dětmi, ne pomáhat, ale prostě si odpočinout.

Po padesátce si člověk velmi snadno zvykne žít ne svůj život. Jednou se syn stěhuje, jednou má vnučka besídku ve školce, jednou někdo v práci odešel na dovolenou a je potřeba ho zastoupit, jednou sousedka prosí, ať ji doprovodím k doktorovi, protože se bojí sama. Vlastní „chci” se pořád odkládá. Ne navždy – prostě na potom. A to potom, jako vždycky, nikdy nepřijde.

Mám kamarádku Věru, je jí 62. Přátelíme se přes dvacet let. Ne tak, že by byl každý den duše v duši, ale blízce. Kdysi jsme spolu pracovaly na magistrátu v Brně, pak se naše cesty rozešly, ale pouto zůstalo. Volaly jsme si, potkávaly se, stěžovaly na tlak, smály se bývalým šéfům, někdy jsme seděly v kuchyni až do noci.

Věra je z těch žen, vedle kterých ostatní rychle začnou být silnější a zodpovědnější. Ne proto, že by byla špatná. Prostě jí to tak nějak vychází samo od sebe. Vždycky ji trochu bolí srdce, je jí úzko cestovat sama, těžko se jí něco vysvětluje, bojí se udělat chybu, a vedle musí být někdo klidnější a „rozumnější”. Velmi často tím někým jsem bývala já.

Začátkem jara zavolala a řekla: – Chci jet do lázní. Doktoři už několik let mluví o kloubech, cévách. Jeď se mnou. Ve dvou bude veseleji.

Nejdřív jsem se skoro zarazila. Nápad byl dobrý. Až příliš dobrý na můj obvyklý život. Mně taky bolí záda, spím špatně, tlak skáče, ale sama bych se, upřímně řečeno, nikdy nesebala. Pořád bych šetřila peníze, čas, říkala si, že je to nevhodné, že není ten pravý čas, že někdy jindy.

Ale tady jako by mě sám život postrčil.

Věra mluvila moc hezky. Že budeme chodit na procházky, číst, večer pít čaj, konečně budeme chvíli ne „něčí”, ale prostě ženy, které už nemusí sloužit nikomu a nikam nespěchat. Pocítila jsem něco dávno zapomenutého – lehké očekávání, jako v mládí před výletem.

Vybraly jsme lázně poblíž Luhačovic. Obyčejné, bez luxusu: pavilon, jídelna, park, cestičky, procedury podle rozvrhu. Ale mně stačilo i to. Těšila jsem se už jen na tu myšlenku, že deset dní nebudu muset stát u sporáku a přemýšlet, co uvařit na zítra.

Věra hned zpočátku řekla: – Jen to nerozmysli. Sama určitě nepojedu. S tebou mi je klidně.

Tenkrát mě to nezasáhlo. Naopak, bylo mi to i příjemné. Říkáš si: no vidíš, člověk se u mě cítí bezpečně. Kdo mohl vědět, v co se to vyvine.

První náznaky se objevily ještě doma, ale já jsem je, jako obvykle, přehlédla. Věra volala desetkrát denně.

– Hani, podívej se, jaké župany tam potřebují. – Hani, máš prášky na tlak s zásobou? Vezmi i pro mě, jinak zapomenu. – Hani, vytiskni rezervaci, moje tiskárna nefunguje. – Hani, zjisti, jaké výsledky vzít s sebou, bojím se na něco zapomenout.

Dělala jsem to všechno jako automat. No kamarádka. No se trápí. Ale už tehdy se výlet nepozorovaně stal ne „naším”, ale mnou zorganizovaným.

V den odjezdu přijela ke mně se dvěma taškami, dekou a cestovním polštářem, s tváří člověka, který je už unavený, ačkoli ještě nikam nedojel.

Lázně voněly chlorem, jídelnou a jehličnanovou mastí. Lidé seděli se složkami, někdo už v teplákovce, někdo s holemi. Všechno jako v obyčejných lázních.

A tady to začalo.

Věra jako by najednou úplně ztratila hlavu. – Ty to vyplň za mě, moje písmo se třese. – Ty se zeptej, kde jsou procedury, já neslyšela. – Ty zjisti, jestli mohu bez fronty – já jsem po cestě k ničemu.

U doktora jsem myslela, že nás rozdělí do oddělených ordinací. Ale Věra se na mě podívala tak, jako bych měla sednout vedle a všechno kontrolovat.

– Zůstaň se mnou, jinak všechno zapomenu.

Zůstala jsem. Doprovodila jsem ji do pavilonu. Přinesla vodu, protože byla unavená. V jídelně se ukázalo, že tác je pro ni těžký, polévka moc horká, chléb zapomněla vzít, a čaj stojí příliš daleko.

Každá ta věc zvlášť vypadala jako maličkost. Ale večer prvního dne jsem si uvědomila, že jsem nestihla ani chvíli sama klidně projít areálem. Ani minutu.

Druhý den jsem se probudila brzy. Ticho, stromy, okno pootevřené, vzduch dobrý. Říkám si: teď půjdu klidně k prameni, pak na cvičení, pak na masáž. Sotva jsem vstala – telefon zvoní. Věra.

– Hani, kde jsi? Probudila jsem se a tebe není. Nepočkáš na mě na snídani?

A hned na to ta uražená jemnost v hlase: – No jasně. Ty už ve svém režimu. A já tu sama jako blázen.

Vrátila jsem se. Počkala jsem. Pak pro ni byly schody moc těžké, pak strach jít sama na Charcotovu sprchu, pak nemohla najít ordinaci fyzioterapie, pak poprosila: – Zůstaň vedle – co kdyby mi po proceduře bylo špatně.

Po obědě si lehla „na chvilku” a řekla: – Nechoď moc daleko. Mám někdy po koupelích bušení srdce.

Seděla jsem ve svém pokoji a cítila podivné podráždění, které se mi samotné nepříjemně přiznávalo. Formálně přece co se stalo? Člověk je neklidný, člověku je těžko, člověk prosí, aby byl někdo blízko. Ale uvnitř se už ozývalo velmi nepříjemné tušení: asi jsem se zase nepozorovaně zapojila do cizí potřeby.

Třetí den jsem se rozhodla aspoň kousek odpočinku vrátit sobě. Při snídani jsem řekla: – Věro, po obědě chci jít sama do parku. Jen se projít, posedat, bez plánu.

Hned zmlkla, pak odpověděla: – No jdi, samozřejmě. Já tě přece neudržím.

To „já tě přece neudržím” vždy zní tak, že se hned cítíš vinná.

Po obědě jsem přece jen šla. Poprvé za celou dobu. Sedla jsem u rybníka, koupila kávu v papírovém kelímku, dívala se na vodu a najednou jsem si uvědomila, že se nedokážu uvolnit. Telefon ležel vedle a já dopředu čekala, že se za chvíli ozve.

Tak to taky bylo.

– Jsi daleko? – Ne, v parku. – Mohla bys přijít? Tady mi změřili tlak, něco se mi nelíbí. A vůbec nerady sedím sama v pavilonu.

Vrátila jsem se. Ne proto, že bych se příliš bála, ale protože se spustil ten starý ženský reflex: a co když je člověku opravdu špatně, zatímco já tady sedím s kávou.

Tlak byl skoro normální. Ležela na posteli a bědovala: – Nevím, co mi je. Možná počasí. Možná procedury. Zůstaň chvilku.

Zůstala jsem. Pak večeře, pak heřmánkový čaj, který v bufetu nebyl, a šla jsem ho hledat do jiného patra. Pak prášky. Pak povídání o tom, jak je jí těžko, osamělé, strašidelné stárnout, a dobře, že jsem vedle.

Poslouchala jsem to všechno a velmi jasně jsem si vzpomněla, že jsem sem přijela vůbec ne proto, abych „byla vedle”, ale odpočinout si.

Ale všechno mi definitivně došlo šestý den.

Šla jsem pro Věru do knihovny v přízemí. Přistoupila jsem k otevřeným dveřím a uslyšela jsem ji mluvit po telefonu. Asi s dcerou. Hlas měla ne unavený, ne naříkavý, ale celkem čilý, ba veselý.

– Jo, všechno v pořádku. Já přece nejsem sama. Se mnou je Hana. Ona i do jídelny zajde, i tlak pohlídá, i k doktorům v případě potřeby doběhne. Mně je s ní pohodlně. Sama bych určitě nejela.

To „mně je s ní pohodlně” jsem si zapamatovala.

Ne „jsme spolu”. Ne „dobře, že je kamarádka”. Prostě – pohodlně.

Jako bych nebyla člověk, žena, kamarádka, která taky zaplatila za pobyt a taky přijela odpočinout, ale jakási spolehlivá průvodkyně.

Nevešla jsem hned. Stála jsem za dveřmi a cítila, jak mi uvnitř všechno najednou ztuhlo.

Večer poprosila: – Půjdeš zítra se mnou na bahno? Nudí se mi tam ležet samotné.

A já najednou odpověděla: – Ne, Věro. Zítra jdu podle svého rozvrhu.

Nejdřív vůbec nechápala. – Jak to? – Doslovně. Nezaplatila jsem za tento pobyt proto, abych byla pořád u tebe. Já taky chci odpočívat.

Po takových slovech nastane ticho, ve kterém je už všechno jasné. Věra si sedla na postel a velmi klidně, s tou svojí uraženou jemností, řekla: – Hani, nějak nechápu. Je ti těžko mi pomoci? Vždyť ti nelezím na záda.

A tady mě to opravdu dostalo. Protože přesně tak vždycky říkají lidi, kteří už dávno vlezli, ale udělali to tak zvykovým způsobem, že si toho sami nevšimnou.

Řekla jsem: – Chceš upřímně? Vlezla. A ne dnes. Od prvního dne. Vyplňovala jsem formuláře, nosila tašky, běhala po ordinacích, řešila procedury, pořád sedím vedle, když se ty „bojíš”. Nepřijela jsem sem jako ošetřovatelka. Přijela jsem si odpočinout.

Hned vzplanula: – No samozřejmě. Takže ti překážím. Výborně. Měla jsi to říct hned.

– A ty jsi měla hned říct, že nepotřebuješ kamarádku, ale někoho, kdo bude u tebe.

Po tom jsme zmlkly. Nadlouho.

Druhý den šla na procedury sama. Nezabloudila, nezemřela, všechno našla. Ale chodila s tváří hluboce zraněného člověka. U stolu několikrát zopakovala: – Neboj se, poradím si sama. Vždyť nechci nikomu přidělávat starosti.

To je zvláštní dospělý žánr. Nejdřív tě využijí, pak tě ještě udělají vinnou za to, že sis toho všimla.

Zbývající dny jsme prostě dožily. Nehádale jsme se otevřeně, ale blízkost už nebyla. Konečně jsem začala chodit sama, sedět s knížkou, pít kávu bez pocitu, že musím hned někam běžet. A co je nejnepříjemnější – ulevilo se mi. Tak moc se mi ulevilo, že jsem se v jednu chvíli dokonce zľakla vlastní upřímnosti.

Před odjezdem Věra řekla: – Asi už s kamarádkami nikam nepojedu. Dovolená by měla být bez vysvětlování.

Málem jsem se zasmála. Protože vysvětlení tam bylo jen jedno: člověk poprvé nesouhlasil s tím, aby se v tichosti stal pohodlným.

Od té doby uplynuly skoro dva měsíce. Vztahy jsme úplně nepřerušily, ale všechno je jinak. Voláme si méně. Tepla je méně. V jejím hlase je dosud ta tichá nespokojenost, jako bych ji v něčem zklamala.

A já sedím a přemýšlím o jedné podivné věci. Proč my, dospělé ženy, tak často zaměňujeme přátelství s obsluhou? Proč se jedna může léta opírat, stěžovat si, zvát „spolu”, prosit, trápit se, přesouvat na tebe svůj strach a své potíže – a přitom upřímně považovat za normální? A proč druhá to všechno přijímá, protože by se styděla být „nepříjemná”, „chladná”, „nepodporující”?

Nepovažuju Věru za příšeru. Není záludná ani zlá. Je prostě z těch lidí, kterým je velmi pohodlně žít vedle spolehlivějších. A asi jsem ji sama léta přivykala na to, že u mě se lze uvolnit a část sebe přenést na druhého.

Ale na tomto pobytu mě poprvé velmi silně zasáhla jedna jednoduchá myšlenka: když je člověku po deseti dnech s tebou „pohodlně” – to ještě neznamená, že tobě je pohodlně u něj.

To jsem pochopila teprve v pětašedesáti.

A vy – měly jste v životě někoho, s kým „spolu” znamenalo ve skutečnosti „pro něj”? Jak jste se v takové situaci zachovaly?