Nechci vídat děti a vnoučata. Mám právo žít na důchodu pro sebe?
Je mi 59 let. Vychovala jsem dceru a syna, oba jsou dávno dospělí, mají vlastní rodiny, děti, vlastní starosti. S manželem jsme se rozvedli před deseti lety. Mnoho lidí si myslelo že po rozvodu zůstanu nešťastná a osamělá, ale stalo se opak. Poprvé za mnoho let jsem pocítila že mohu dýchat plnými plícemi. V domě nastalo ticho, a to ticho se mi ukázalo ne strašné, ale léčivé.
Nejsem z těch žen které sedí a naříkají že život skončil. Mám oblíbenou práci ačkoli jsem už v důchodu. V malém oddělení obchodu prodávám potřeby pro ruční práce, komunikuji s lidmi, cítím se potřebná. Ve volném čase vyšívám, čtu, někdy prostě piji čaj a raduji se že na mě nikdo nekřičí z druhého pokoje, nic nevyžaduje a nedělá výčitky.
Před dvěma lety zemřel manžel mé dětské kamarádky Věry. Zůstala sama v dvoupokojovém bytě, úplně zdrcená. Zpočátku jsem za ní jezdila s noclehem aby snáze vydržela tu prázdnotu. Pak mi Věra navrhla abych se k ní přestěhovala. Dlouho jsem nepřemýšlela. A teď mohu říct upřímně: bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
Když jsem se přestěhovala, cítila jsem se jako bych se ocitla v jiném světě. V domě vládl klid. Žádný hluk, žádný chaos, žádné napětí. Večer sedíme v kuchyni, pijeme čaj, povídáme si od srdce. O víkendech bereme kola a jedeme do parku nebo do lesa. Někdy jdeme do divadla, kina, na výstavy. Žijeme prostě, ale s respektem k sobě navzájem. Za dva roky jsme neměly ani jeden vážný konflikt. Ani nejmenší hádku. A to mi dodnes připadá jako skoro zázrak.
Protože v předchozím životě bylo všechno jinak. Když jsem nějakou dobu žila s dcerou pod jednou střechou, zdálo se že jen a jen se hádáme. Zpočátku prosila hezky: “Mami, buď dnes s dětmi, potřebuji vyskočit.” Pak stále častěji. Pak se to stalo samozřejmostí. Jako bych již neměla ani vlastní čas, ani vlastní plány, ani právo na únavu. Když jsem odmítala, začínaly výčitky. Že jsem studená. Že jsem špatná babička. Že ostatní babičky pomáhají a já žiju jen pro sebe.
A já zaujala zásadní postoj. Svoje děti jsem už vychovala. A vychovala je ne v nejlehčích dobách, bez jakékoli zvláštní pomoci. V noci jsem nespala, pracovala, vařila, prala, léčila, vodila do školky, školy, pak na kroužky. Vším jsem prošla. A nikdo mi tehdy neřekl: “Odpočiň, já přeberu.” Tak proč teď když konečně mohu žít jinak, mám se znovu stát stálou chůvou?
Miluju svá vnoučata. Velmi miluju. Kupuji jim oblečení, dárky, sladkosti, beru do zábavního parku, beru na procházky, objímám když jsou smutné. Ale jedno je milovat, a úplně jiné být k nim každý den připoutaná, žít podle cizího rozvrhu a neustále cítit povinnost. Nechci ráno vstávat s myšlenkou že musím opět zrušit své plány protože někdo naléhavě potřebuje abych hlídala děti. Nechci znovu žít tak jako by můj čas neměl žádnou cenu.
Nejvíce zraňuje to že děti moji svobodu často berou jako sobectví. Jako by matka a babička neměly právo na vlastní život. Jako by když jsi porodila děti, musíš do smrti žít jen pro ně a pak ještě pro vnoučata. A kdy žít pro sebe? Když už nebude sil? Když zdraví nedovolí ani vyjít z domu, ani jet na kole, ani jít do divadla? Proč moje přání klidně prožít aspoň zbývající roky se najednou stává skoro zločinem?
Někdy mi připadá že od ženy se celý život něco požaduje. Nejprve musí být dobrou dcerou. Pak dobrou manželkou. Pak dobrou matkou. Pak dobrou babičkou. A v každé etapě musíš něco obětovat. A pokud jednoho dne řekneš: “Dost. Teď chci trochu pro sebe”, okamžitě se staneš špatnou, studenou, nepohodlnou.
Neříkám že nechci vůbec vídat své děti a vnoučata. Chci. Ale chci je vidět tehdy když skutečně stýská, když se setkáváme s láskou, a ne z povinnosti. Chci být babičkou která přináší teplo, a ne unavená žena která potichu nenávidí vše kolem protože opět neměla právo na výběr.
Řekněte mi upřímně, musí žena která celý život dala rodině, ve stáří stále všem něco dlužit? Nebo má přece jen právo konečně žít tak jak sama chce, i když ji za to děti nazvou egoistkou?
