Po dvou schůzkách mě muž začal aktivně prosit o přespání a byl překvapen odmítnutím…

Asi mě lze nazvat staromódní nebo dinosaurem, ale absolutně nechápu dnešní módu okamžitě skákat do vztahu bez vzájemného poznání. Bleskové sblížení mezi mužem a ženou, dle mého názoru, nikdy nevede k ničemu dobrému.

Vážně! Viděla jsem takovéto páry, které se vdávaly doslova týden po seznámení — žádná nevydržela v manželství déle než rok.

Můžete mi pogratulovat — našla jsem v sobě morální sílu a rozhodla jsem se znovu hledat ženské štěstí. Nelze říct, že dřív bylo úplně hrozně: byla jsem vdaná, byly i dlouhodobé vztahy, ale teď je mé srdce volné.

A kde hledat muže ženě, které brzy bude čtyřicet? Samozřejmě ve speciální seznamovací aplikaci. Ano, tam se někdy děje pravý cirkus.

Koho jsem tam jen nepotkala. Ženatí muži hledající dámu na pár hodin týdně. Nesmělí mladíci toužící po starší společnici. A různí podvodníci, chytře vymámující údaje bankovních karet.

Ale mezi pochybnými nabídkami vynikal Tomáš. Podrobně vyplněný profil, normální fotky, příjemná konverzace bez jakékoliv vulgarity a narážek. Dokonce jsem zkřížila prsty, abych nevyplašila štěstí.

Týden jsme si psali. Mimochodem, Tomáš se ukázal být zábavným a milým mužem. Žádné ignorování ani mizení na den nebo dva. Přiznám se, že v břiše mi začali poletovat motýli.

Naše první setkání proběhlo v kavárně v pražském Starém Městě, zastavila jsem se tam doslova na hodinu během polední přestávky. Tak to vyšlo: já pracuji nedaleko a Tomáš měl v blízkosti věci.

Vzhled — ani Apollo ani Quasimodo. Ale já jsem nikdy nehnala za vzhledem. Hlavní je, aby byl člověk dobrý — na životní cestě mi už přišli do cesty lakomci, žárlivci, hráči, hysteričtí typy. Chtěla jsem prostě příjemného a milujícího muže po boku.

Na druhé schůzce mě Tomáš pozval do Stromovky, zrovna tam probíhal nějaký festival. Poslouchali jsme vystoupení místní kapely, snědli jsme každý svíčkovou v místní restauraci a prošli se po nábřeží Vltavy. Byly i polibky, ale bez pokračování. Nejsem zastánkyní okamžitého běhání do postele a Tomáš nedělal žádné náznaky.

A pak začaly divnosti.

Můj kavalír, když jsme se opět bavili přes video, vyprávěl, že přišla majitelka bytu a požadovala jeho okamžité vystěhování.

— Vím, že máme smlouvu, ale koho to zajímá, když náhle vymění zámky a nebudu moci vzít své věci, — stěžoval si Tomáš, dívaje se na mě přes obrazovku. — Dobře, nebudu tě zatěžovat svými problémy. Přespím u kamaráda a zítra hned začnu hledat nový byt.

No tak, takhle řeší problémy dospělí lidé. Samozřejmě jsem Tomášovi spolucítila, ale pomoci jsem ničím nemohla. Nemám známé, kteří pronajímají byty.

Včera jsem se stěží dostala domů a s obtížemi zavřela dveře. Nejdřív hloupý pracovní den a nudná porada, pak ještě hodina a půl v posilovně mě úplně vyčerpaly. Myslela jsem, že fyzická aktivita zlepší náladu, ale moje baterie se blížily k nule.

A tu zavolal Tomáš.

— Poslouchej, Katko, a mohl bych dnes u tebe přespat? Doslova sedím na kufrech a není kam jít, — hlas mého kavalíra byl sladký a lepkavý jako med.

Prostě vír myšlenek v hlavě. Jaké přespání? Známe se bez mála dva týdny!

Zdvořile jsem Tomáše odmítla, protože nejsem připravena přijímat u sebe v bytě prakticky cizího člověka. Ano, setkali jsme se párkrát a dokonce (ó bozi!!!) jsme se líbali, ale společné přespání je úplně jiná úroveň vztahu, na kterou nejsem připravena.

— Neboj se, nebudu se připlazovat. Prostě potřebuji někde být týden nebo i dva! — pokračoval Tomáš v naléhání.

Najednou se jedna noc proměnila v pár týdnů. Jaký to chytrák!

— Promiň, Tomáši, ale ne. To je vyloučeno! Prakticky tě neznám, ty mě taky, — dlouho jsem hledala odpověď, která mého partnera neurazí.

— No právě, tak se i lépe poznáme, proč se bráníš? — nevzdával se.

Rozhlédla jsem se po svém malém bytě na pražských Vinohradech, kde jsem se tak útulně cítila posledních pět let. To je prakticky moje pevnost, do které nepouštím ani kamarádky. Přiznám se, že teď hledám muže pro vážný vztah, ale okamžitě se s ním stěhovat jsem vůbec nepomyslela.

Ke mně o víkendech přijíždí syn, když dostane propustku z vojenské akademie. A seznamovat ho s nápadníky zatím nebylo v plánu.

Já ani nevím, jestli mi Tomáš opravdu líbí! To je nejdůležitější. Teď vřou hormony, takže je těžké posuzovat. Bezpochyby je sympatie, ale nějakou šílenou vášní nevoní.

— Přece spolu chodíme, Katko, nebo jsi zapomněla? — hlas Tomáše najednou ztvrdl a byl nespokojený. — Cožpak mě nepřijmeš?

— Promiň, ale ne. Nejsem připravena tě teď přijímat u sebe, — musela jsem odpovědět tvrdě, aby můj partner přestal mi lézt pod kůži svými lítostivými frázemi.

Pro mě je divné, když muž prosí ženu o přespání s úmyslem se tam zabarikádovat na několik týdnů. Teď je spousta možností, pokud tě náhle žádají o vystěhování z bytu. Je krátkodobý pronájem, hostely, hotely.

Jsem přesvědčena, že i kamarády Tomáš má, ale jednodušší je se nastěhovat ke mně. Tady je pohodlný byt, žena a potenciálně domácí obsluha.

A já na to nejsem připravena!

— No a ty jsi lakomá baba, Katičko! — rozzlobil se Tomáš, těžce dýchaje do sluchátka. — Necháváš milovaného člověka napospas osudu. Teď je prakticky noc. Nic tě nehryže?

— Nehryže! — jen jsem ze sebe dokázala vytlačit.

A tak skončila naše krátká romance. A vlastně to ani romance nebyla. Tak… příjemné seznámení, které zanechalo jen zklamání.

Tomáše jsem zablokovala. Dobře, že přesnou adresu nezná, jinak by už stál na prahu se smutnýma očima a kufry.

A jak byste vy postupovali v takové situaci? Je odmítnutí po dvou schůzkách normální věc nebo příliš opatrný postoj? Napište do komentářů — tady všichni rozumějí.