Dcera se chystá vdávat podruhé a zlobí se, že jí nechceme dát peníze na svatbu…

Už 3 měsíce dcera kňourá, hádá se, prosí a vyhrožuje mně i manželovi. Není to malé dítě, které si říká o hračku — je to 27letá žena, která po nás požaduje peníze na svatbu. Přesněji řečeno na druhou svatbu.

A my s manželem už ani nemůžeme, ani nechceme znovu sponzorovat tuhle pochybnou akci.

Máme s manželem jedno dítě, které jsme měli po velkém úsilí. Dlouho jsme se léčili, pak přišlo několik neúspěšných pokusů, rizikové těhotenství, těžký porod — a nakonec jsme se konečně stali rodiči. Není divu, že jsme se o dceru báli a snažili se jí dát to nejlepší.

Pro mě bylo těžší být přísná, a tak jsme si s manželem, dalo by se říct, rozdělili role. Já dceru rozmazlovala a on nastavoval hranice. Když jsem cítila, že je potřeba něco odmítnout, ale sama jsem to nedokázala — poslala jsem ji za otcem. V takových situacích se uměl ovládat lépe.

Asi kolem dceřiných devátých narozenin jsem se i já naučila držet se na uzdě a neběžet splnit každé její přání. Šlo mi to těžko, ale snažila jsem se — bála jsem se, že když jí budu ve všem ustupovat, zkazím ji. I když je samozřejmě pravda, že jsme ji stejně v něčem rozmazlovali.

Když se dítě narodilo, hned jsme začali řešit otázku — kde bude jednou bydlet, a tak jsme šetřili na byt. K dceřiným osmnáctinám už byl koupený krásný jednopokojový byt v dobré čtvrti. Rekonstrukce byla také udělaná opravdu kvalitně, aby se za rok nemuselo všechno předělávat. Peníze byly odložené i na nábytek — chtěli jsme ho vybírat společně s dcerou.

Vzhledem k tomu, že tehdy už studovala na vysoké škole, byly naše výdaje v té době velké. Ještě že jsme začali včas šetřit na její vzdělání — jinak bychom to nejspíš nezvládli.

Z bytu měla radost, ale žádnou touhu bydlet samostatně neprojevila, takže peníze na nábytek klidně ležely na manželově účtu. A ve 20 letech nás dcera šokovala — rozhodla se vdát.

Všechny naše domluvy, aby počkala, nespěchala a prověřila si své city — byly k ničemu. Dcera tvrdila, že je už všechno rozhodnuto, a pokud ji milujeme, měli bychom z ní mít radost. Jenže nám se s manželem jen tak radovat nepodařilo. Ona sama byla ještě vlastně holka, která o samostatném životě nic nevěděla, a její snoubenec byl student. Jaká z toho mohla být rodina?

Dcera ale svatbu chtěla a požádala nás o peníze. Prohlásila, že taková událost je jen jednou za život, a proto chce, aby se na ni vzpomínalo. Částka, kterou řekla, byla velmi vysoká — tolik volných peněz jsme neměli.

— Podívej, na účtu jsou peníze, je tam o něco méně, než chceš, ale zbytek mohou přidat rodiče ženicha. Má to ale jeden háček — jsou to peníze na nábytek do tvého bytu. Když je utratíte, budete spát na zemi, — ustoupil nakonec manžel.

Dcera nás ujistila, že to není problém. Na začátek jim prý něco z nábytku dají rodiče ženicha a později si koupí všechno, co budou chtít, sami. S manželem jsme na to nedůvěřivě zamručeli, ale nehádali jsme se — nemělo to smysl.

Svatba byla okázalá, zůstaly po ní nádherné fotografie — ale to bylo všechno, co z toho manželství zůstalo. Mladí se po roce rozvedli, díkybohu si nestihli pořídit děti. Takový konec nepřekvapil ani nás, ani rodiče zetě. Na samostatný rodinný život děti připravené nebyly.

Dcera se vrátila bydlet k nám — je snazší jíst z jedné lednice než ji živit zvlášť. Dokončila studium, našla si práci a pak se přestěhovala do svého bytu. S manželem jsme něco našetřili a postupně jsme jí pomáhali byt zařizovat.

A tak to pokračovalo — něco odložíme stranou a jdeme koupit buď skříň, nebo kuchyňskou linku, nebo pračku. Dcera si sama vydělávala na jídlo, oblečení a služby spojené s bydlením. Kdyby nebylo nás — dodnes by žila se starou pohovkou, stoličkou a malým vařičem.

Před třemi měsíci k nám ale dcera přišla s novinkou — někdo ji požádal o ruku. Tentokrát spolu alespoň stihli nějakou dobu žít. I když podle bytu to nepoznáte, že tam bydlí muž. Stejně jako dřív — když začne téct kohoutek nebo spadne polička — dcera volá tátovi. My s manželem jsme z jejího snoubence nadšení nebyli.

Dceři jsme přesto pogratulovali a popřáli jí shodu a lásku. Z nějakého důvodu jsem byla přesvědčená, že se jen vezmou na úřadě, ale kdepak. Dcera znovu chtěla šaty, svatbu, restauraci a všechno ostatní. A zaplatit tohle potěšení jsme prý měli my.

Manžel jí připomněl, že jednu svatbu „na celý život“ jsme už zaplatili. Vyhodili jsme spoustu peněz oknem, a přitom jsme za ně mohli krásně zařídit byt. Krásné fotografie a vzpomínky za to zjevně nestojí.

Dcera ale prohlásila, že tehdy byla mladá a hloupá, kdežto teď je to vážné.

— No tak jestli je to vážné — tak si to se snoubencem zařiďte sami. V čem je problém? Jste dospělí, oba pracujete, nájem platit nemusíte. Rok si šetřete — a budete mít svatbu snů, — navrhla jsem.

Dcera čekat nechtěla. Prohlásila, že už je čas rodit, ne šetřit na svatbu.

— Tak roď. V čem je problém? Udělejte všechno skromně, posedíte s přáteli a blízkými, a potom začněte šetřit peníze na dítě. To taky stojí spoustu peněz.

Dcera začala naříkat, že chce svatbu a ne jen obyčejný podpis na úřadě jako nějaká uklízečka. Jenže tentokrát jsme byli s manželem rozhodnutí pevně. Navíc jsme stejně neměli peníze na to, abychom platili další dceřin rozmar.

Už 3 měsíce nám s tím nedá pokoj. V poslední době přešla i k výhrůžkám — že když je nám ukradená, tak neuvidíme ani budoucí vnoučata. Ano, jasně, je nám ukradená. Kéž by takhle „bylo ukradené“ svým dětem co nejvíc rodičů.

Jak byste se na mém místě zachovali,  dali byste peníze na druhou svatbu, když tu první jsme už zaplatili — a po roce se rozpadla?