Kamarádka mě poprosila, abych jí po dobu jednoho měsíce pohlídala byt, zatímco bude na služební cestě — uběhly tři měsíce — a když jsem uviděla její fotku z místa, kde ve skutečnosti byla, hned jsem pochopila, že ji musím potrestat  

Přátelíme se už patnáct let. Seznámily jsme se v práci, pak se naše cesty rozešly, ale zůstaly jsme si blízké — volaly jsme si, vídaly se a věděly o sobě všechno důležité. Považovala jsem ji za jednoho ze dvou nebo tří lidí, kterým se dá doopravdy věřit.

V dubnu mi zavolala a řekla, že odjíždí na služební cestu — velký projekt, jiné město, zhruba na měsíc. Poprosila mě, abych dohlédla na její byt. Ne bydlela tam — jen jednou týdně zašla dovnitř, zkontrolovala poštu a zalila květiny. Souhlasila jsem hned. Klíče jsem si vzala ještě ten večer.

První tři týdny šlo všechno podle dohody. Chodila jsem tam ve čtvrtek. Zalila jsem květiny, vyzvedla dopisy, někdy otevřela okno, když tam bylo dusno. Občas mi psala — stručně, že je všechno v pořádku, projekt pokračuje, brzy se vrátí. Na nic dalšího jsem se nevyptávala.

V květnu ta lhůta uplynula. Napsala mi, že se zdrží ještě o další dva týdny — projekt se protáhl. Řekla jsem, že dobře. A dál jsem tam chodila.

V červnu napsala, že ještě trochu. Znovu jsem řekla, že dobře. Ale něco mě začalo znepokojovat — ne samotná slova, ale způsob, jakým psala. Stručně. Bez detailů. Bez toho tepla, které tam dřív bývalo.

Na konci června jsem otevřela její profil — jen tak, už dlouho jsme si nevolaly a já se chtěla podívat, jestli je tam něco nového. Poslední příspěvek byl starý tři dny.

Pláž. Lehátka. Koktejl v ruce. Popisek v jiném jazyce — něco o moři a svobodě. Geotag — středomořské letovisko. Datum zveřejnění — předevčírem.

Seděla jsem a dívala se na obrazovku.

Žádná služební cesta. Žádný projekt. Tři měsíce jsem jí zalévala květiny, zatímco ona odpočívala u moře a přidávala fotky z lehátka.

Nezačala jsem jí volat. Nenapsala jsem jí nic. Jen jsem vzala tašku a odjela k jejímu bytu.

Hodinu jsem balila její věci — systematicky, bez spěchu. Všechno, co bylo poházené po pokojích: knihy ze stolku, kosmetiku z koupelny, svetr přehozený přes opěradlo židle, nabíječku u zásuvky, pantofle u vchodu. Složila jsem to do tří tašek a postavila je ven přede dveře.

Pak jsem jí napsala jedinou zprávu — že věci jsou u dveří a že klíče nechám sousedce o patro níž, kterou zná. Dodala jsem, že květiny jsem dnes zalila naposledy.

Klíče jsem vhodila do schránky té sousedky i se vzkazem.

Volala mi za čtyřicet minut. Telefon jsem nezvedla. Napsala jsem jí zprávu — že je všechno v pořádku, klíče jsou u sousedky, tašky u dveří, a ať si užije zbytek dovolené.

Volala ještě čtyřikrát. Pak napsala dlouhou zprávu — o tom, že to vysvětlí, že to tak nějak vyplynulo, že si nemyslela, že je to problém, a že si to celé špatně vykládám.

Přečetla jsem si to. Neodpověděla jsem.

Od června spolu nemluvíme. Patnáct let přátelství — a tři měsíce u moře, zatímco já jí každý čtvrtek zalévala fíkus.

Mimochodem, ten fíkus jsem si nechala. Ujal se.

Řekněte upřímně — udělala jsem správně, že jsem si její vysvětlení ani neposlechla a prostě za tím zavřela dveře, nebo si patnáct let přátelství přece jen zasloužilo rozhovor?