Nabídla jsem mámě, aby u nás měsíc bydlela po narození dítěte, ale ona se rozhodla přestěhovat se k nám na rok, a navíc i s otcem

Nemůžu už tři noci zamhouřit oka. Svědomí mě hryže…

Jde o to, že jsem nyní v osmém měsíci těhotenství. Po svatbě jsem se přestěhovala k manželovi do jiného města, takže jsem svůj rodný dům nechala stovky kilometrů daleko. Rodiče bydlí daleko, takže k nim nejezdíme často, ani oni k nám.

Během jedné takové návštěvy jsme s mámou seděly v mé kuchyni a povídaly si. Vyprávěla mi, jak těžké bylo se mnou zvládat všechno sama, když mě porodila. Kdyby nebylo její mámy, mé babičky, bylo by to pro ni ještě těžší.

Inspirovala mě natolik, že jsem jí zcela nečekaně nabídla, aby k nám na nějakou dobu po mém porodu přijela. Máma se z toho návrhu zaradovala a řekla, že s otcem u nás rádi zůstanou rok, a svůj byt mohou pronajmout, aby nám finančně pomohli.

Upřímně řečeno, tím mě máma překvapila. Samozřejmě svého tátu mám velmi ráda. Ale můj návrh se týkal jen mámy a ne na rok, ale pouze na začátek, dokud se nenaučím správně pečovat o dítě.

Když je táta u nás, pořád chodí kouřit na balkon. Když jsme sami, není to velký problém, ale když se narodí dítě, nechci, aby byl dům neustále cítit tabákem. Navíc, pokud bude táta v zimě často otevírat a zavírat balkon, dostane se dovnitř studený vzduch.

Nerada bych, aby se dítě nachladilo. A navíc se táta u nás nudí, takže buď sedí u televize, nebo táhne manžela na pivo.

Řekla jsem mámě přímo, že zvu jen ji, a ne na rok, ale maximálně na měsíc. Máma se urazila a řekla, že bez táty přijet nechce.

Teď sedím a přemýšlím: jednala jsem správně? Nebo jsem měla přijmout mámin návrh? Co myslíte vy?