Vrátím nalezenou peněženku s penězi — a ráno mi zaklepal na dveře šerif

Našel jsem cizí peněženku s velkou sumou peněz přímo v práci. Mohl jsem si ji nechat — nikdo by to nezjistil. Ale vrátil jsem ji. A druhý den ráno mi na dveře zaklepali lidé v uniformě. To, co se stalo dál, nikdy nezapomenu.

Pracuji jako mechanik už mnoho let. Obyčejná dílna, věčně umaštěná od oleje, s kávovarem, který je už více než deset let rozbitý. Plat je nízký, ale na život sotva stačí.

Jsem sám, kdo vychovává tři děti-trojčata. Je jim šest let. Jejich matka odešla, když jim bylo osm měsíců — prostě si sbalila věci a už se nevrátila. Od té doby nám pomáhá má stará matka. Bez ní bych to nezvládl.

Pracuji dvanáct hodin denně. Lidé se dívají na mé špinavé ruce a myslí si, že to je všechno, co jsem. Ale těmito rukama živím své děti.

Ten den začal těžce. Bylo spousta aut, málo času a jeden zákazník dělal scénu — křičel, že jsem něco neopravilo, ačkoli sám k tomu nedal souhlas. Obyčejný příběh.

Ke konci směny jsem zametal pod jedním z heverů. Koště naráželo na něco tvrdého. Sehnul jsem se — stará ošuntělá peněženka.

Otevřel jsem ji — a zůstal stát.

Uvnitř byly husté svazky velkých bankovek. Víc, než jsem měl na účtu za poslední roky.

Jednu chvíli jsem tam jenom stál a přemýšlel, co bych s těmi penězi mohl udělat. Nájemné je už po termínu. Účty za služby nejsou zaplaceny už dva týdny. Dceři děravé podrážky na botách.

Pak jsem uviděl průkaz totožnosti. Starší muž s unavenýma očima. Vedle — lístek s adresou a telefonním číslem pro případ nouze.

Zavřel jsem peněženku. Ruce se mi trochu třásly.

Celou cestu domů jsem o tom přemýšlel. Večeřel jsem s dětmi, uložil je ke spánku. Ale myšlenky neodešly.

Pozdě večer jsem požádal matku, aby se postarala o děti, a řekl, že musím něco zařídit. Podívala se na mě pozorně, ale nic nezeptala.

Dorazil jsem na adresu uvedenou v peněžence. Malý dům na okraji města. Na verandě svítilo světlo.

Několik minut jsem seděl v autě. Co když si bude myslet, že jsem peníze ukradl? Co když zavolá na policii?

Pak jsem vystoupil a zaklepal.

Dveře otevřel starší muž o holi — přesně jako na fotce. Když jsem mu podal peněženku, zůstal stát. Vzal ji třesoucíma se rukama, otevřel, zkontroloval obsah — a jeho ramena klesla úlevou.

Byly to jeho penzijní úspory. Myslel si, že peníze jsou navždy pryč.

Nabídl mi odměnu — velkou bankovku. Odmítl jsem. Zeptal se, proč jsem peníze vrátil. Odpověděl jsem upřímně: protože je to správné. Nic jiného není třeba.

Chvilku jsme si povídali. Řekl jsem mu, že mám tři děti, které vychovávám sám. Přikývl — jako by rozuměl víc, než jsem řekl.

Domů jsem se vrátil klidný. Poprvé po dlouhé době jsem snadno usnul.

Ráno mě probudilo hlasité klepání na dveře.

Na prahu stál místní šerif v uniformě.

První myšlenka — děti. Druhá — že jsem udělal něco špatně.

Vstoupil, rozhlédl se a přímo se zeptal: našel jsem peněženku s penězi a vrátil ji majiteli? Potvrdil jsem. Zeptal se, jestli jsem přijal odměnu. Řekl jsem — ne.

Pak někomu zavolal a řekl jen několik slov. Za pár minut do domu vstoupilo dalších několik lidí v uniformě — s velkými krabicemi v rukou.

Šerif vysvětlil: starší muž — jeho otec. V noci vyprávěl synovi o tom, co se stalo. O tom, že cizinec vrátil peníze, aniž by něco požadoval na oplátku. Že tento člověk má tři děti a sám je vychovává.

Otec chtěl poděkovat doopravdy. Vzpomněl si, že jsem zmínil svůj dům — žlutý, u hlavní silnice. Požádal syna, aby mě našel.

V krabicích byly zimní bundy, boty, školní potřeby a potraviny — všechno na rok dopředu pro tři děti. K tomu obálka s dárkovými kartami na potraviny a benzín.

Snažil jsem se odmítnout. Šerif řekl: není třeba. Jeho otec by byl zklamaný. Dovol nám to udělat.

Když odešli, sedl jsem si uprostřed krabic a plakal. Matka také plakala — procházela dětské věci a říkala, že všechno sedne velikosti.

Pak přiběhla dcera. Uviděla růžovou bundu. Přitiskla ji k hrudi a rozzářila se.

Odpoledne jsem znovu jel k tomu staršímu muži. Jen abych mu osobně poděkoval. Otevřel dveře s úsměvem — jako by čekal.

Řekl, že jsem mu vrátil nejen peníze, ale i víru v to, že poctiví lidé ještě existují.

Nevrátil jsem tu peněženku kvůli odměně. Udělal jsem to, protože jinak jsem nemohl. Ale někdy, když člověk jedná správně, dobří lidé si toho všimnou.

A vy byste vrátili peněženku s velkou sumou peněz, pokud byste věděli, že to nikdo nikdy nezjistí?