Během pouhých dvou měsíců jsem žila s mužem. Na začátku bylo všechno klidné a správné, dokud jsem nepoznala jeho matku…

Po rozvodu jsem žila sama skoro osm let. Děti dospěly a odstěhovaly se, každé mělo svůj vlastní život. Naučila jsem se být nezávislá, nestarat se o nálady druhých a určovat si vlastní tempo. Měla jsem práci, svůj byt, přítelkyně a obvyklé trasy. Už jsem se pomalu smířila s myšlenkou, že v mém věku už velká láska nepřijde.

A potom se objevil on.

Seznámili jsme se náhodou, přes společné známé. Byl klidný, inteligentní, pracoval v IT a žil sám. Rozvedený, dospělý syn v jiném městě. Nesliboval hvězdy z nebe, jen byl vedle mě. Volal, ptal se, jak se mi daří, přijížděl s nákupem, když jsem byla unavená. U něj bylo ticho a spolehlivě.

Po půl roce mi navrhl:

– Možná bychom mohli zkusit žít společně? V našem věku už přece víme, zda nám to společně vyhovuje nebo ne.

Znělo to rozumně. Bylo mi padesát tři, a jemu o něco více. Nejsme už děti. Pronajala jsem svůj byt a přestěhovala se k němu. Všechno bylo klidné. Vařili jsme večeře, sledovali filmy, o víkendech chodili na procházky. Myslela jsem si, že jsem konečně našla zralý, dospělý vztah bez her.

Téměř dva měsíce šlo všechno dobře.

A pak jednoho večera říká:

– Máma se s tebou chce seznámit. Přijde k nám na večeři. Jen upozorňuji, je přísná. Celý život pracovala ve škole. Ale tobě se určitě zalíbí.

Trochu mě to znervóznilo. V padesáti a kousek se znova obávat, jestli se něčí matce zalíbíte, to zní zvláštně. Ale souhlasila jsem. Koupila jsem dezert, prostřela stůl, oblékla jsem si klidnou šaty. Rozhodla jsem se, že to bude dospělý večer.

Přišla přesně v domluvený čas. Vstoupila sebevědomě, prohlédla si byt, jako by kontrolovala jeho stav. Hned položila pár otázek o rekonstrukci, o nábytku. Potom si sedla ke stolu, narovnala záda a pečlivě se na mě podívala.

– No, povězte mi něco o sobě.

Klidně jsem vysvětlila, kde pracuji, čím se zabývám, že mám vlastní byt, který nyní pronajímám.

– Příjem je stabilní? Všechno oficiálně? — upřesnila.

Přikývla jsem. Už tehdy jsem cítila, že to není jen obyčejný rozhovor.

– Žádné dluhy? Žádné půjčky? — pokračovala.

– Ne.

– A zdraví máte v pořádku?

Začala jsem být nervózní. On mlčel, klidně jedl, jako by vše bylo v pořádku.

Po chvíli se zeptala:

– Máte děti?

– Ano, dospělé. Žijí samostatně, — odpověděla jsem.

Svraštila rty.

– A plánujete společné děti?

Otázku jsem zpočátku nepochopila.

– Promiňte?

– Můj syn potřebuje rodinu. Plnohodnotnou. Musíte chápat, že v jeho věku je ještě možné stát se otcem. Je důležité vědět, zda jste schopna rodit. Potřebujeme potvrzení, vyšetření. Musíme si být jistí.

Dívala jsem se na ni a nevěřila, že to myslí vážně. Je mi padesát tři let. Mám dvě dospělé děti. A já zase musím něco dokazovat?

Přesunula jsem pohled na muže, se kterým žiji.

Pokryl rameny.

– Máma se jen bojí. Možná by bylo opravdu dobré se nechat vyšetřit? Aby nebyly nedorozumění.

V tu chvíli ve mně něco kliklo.

Náhle jsem jasně viděla budoucnost. Ne naši společnou. Ale jeho — s matkou, která bude rozhodovat, kontrolovat a řídit. A já — v roli studentky skládající zkoušku.

Klidně jsem vstala od stolu.

– Kam jdete? — zeptala se ostře.

– Skončila jsem večeři, — odpověděla jsem.

Vyšel za mnou na chodbu.

– Reaguješ příliš přehnaně. V našem věku musíme být flexibilnější. Máma to myslí dobře.

– Ne, — řekla jsem, oblékajíc si kabát. — V našem věku už nemusíme být pohodlní. V našem věku je třeba respekt.

Posbírala jsem si své věci. Moc jich nebylo. Vzala kufr a odešla do svého bytu.

Později mi psal, že jsem vše pokazila. Že normální žena umí se přizpůsobit rodině muže. Že v padesáti třech letech bych měla být vděčná za vztahy.

Seděla jsem v kuchyni a poprvé za večer jsem volně dýchala.

Jedno mi bylo jasné: v životě jsem se příliš často přizpůsobovala. Už to nechci.

Řekněte upřímně, musíme ve více než padesáti přistoupit na jakékoli podmínky jen proto, že «v našem věku už je pozdě si vybírat»? Nebo právě v tomto věku máme konečně právo zvolit sebe?