Jednoho dne si žena uvědomila, že když její syn dosáhl úspěchu, začal se stydět za svou rodinu. Nemohla pochopit, kde udělali chybu ve výchově

Ondřej seděl ve svém moderním bytě, pil kávu a sledoval televizi. Někdo zaklepal na dveře.

– Kdo to může být? – řekl podrážděně, odložil šálek na stůl a šel otevřít.

– Mami! Co tu děláš? – zeptal se překvapeně Ondřej, když otevřel dveře svého luxusního bytu.

Na prahu stála jeho matka, zabalená v šálu, v rukou těžké tašky s jídlem. Bylo vidět, že je prochladlá.

– Ondřeji, stala se velká věc… potřebujeme tvou pomoc.

– Proč jsi nezavolala?

– Tvůj telefon byl vypnutý.

– Mám dva telefony. Tenhle číslo momentálně nefunguje, – řekl Ondřej skrz zuby a rychle se rozhlédl, jestli ji někdo z okolí neviděl.

…Ondřej se přestěhoval do Prahy, dokončil školu a začal budovat kariéru. Dostal práci v bance. Velmi si cenil svého nového prostředí a styděl se za venkovské příbuzné. Do rodného domu se nevracel, rodině volal jen o svátcích. Byli to prostí, dobří a pracovití lidé, ale jejich způsoby…

Ondřej si hluboce povzdechl, snažil se skrýt své podráždění.

– Tak co se stalo? – zeptal se.

– Synu, tvůj synovec je vážně nemocný. Nemají peníze na léčbu. Pomoz jim, prosím, – řekla matka, slzy jí stékaly po tvářích. – Tvůj bratr ti posílal téměř polovinu svého platu, když jsi studoval.

…V tu chvíli znovu zazvonil zvonek. Ondřej měl dnes večer naplánovanou malou oslavu s kolegy.

– Pojď sem, – řekl Ondřej matce, rychle ji zavedl do ložnice a dodal: – Zůstaň tady potichu. Nikdo tě nesmí vidět, – a utíkal otevřít dveře.

Ondřejův kolega Martin dorazil dříve, aby si s ním mohl v klidu promluvit před příchodem ostatních.

– Dole na recepci říkali, že tě přijela navštívit maminka z vesnice, – usmíval se Martin.

– Ale ty jsi říkal, že tvoji rodiče zemřeli už dávno na cestách, – podotkl zmateně.

– Ne, – odpověděl klidně Ondřej. – Nějaká stará paní si spletla adresu.

– Mimochodem, – pokračoval Ondřej. – Uděláš mi laskavost? Zajdi prosím do obchodu a vyber něco speciálního na večer. Pozval jsem šéfovu dceru Marii. Myslím, že mezi námi něco vzniká, – Ondřej spiklenecky mrkl na Martina a zavřel za ním dveře.

Matka seděla v ložnici, slzy jí stékaly po tváři.

– Synu, co jsi o nás říkal? – zeptala se tiše, v hlase bolest.

– Mami, nezačínej s tím teď! Kolik peněz synovec potřebuje?

– Hodně, synu… deset tisíc? – odpověděla opatrně.

– Cože? Samozřejmě že ne. Máš tady pět tisíc a prosím, už mě neobtěžujte.

Ondřej rychle koupil matce zpáteční lístek na vlak, posadil ji do taxíku a řekl:

– Musíš pochopit, že můj život je úplně jiný. My jsme teď úplně odlišní lidé!

Pozdě večer, když Marie a Ondřej vstoupili do ložnice, náhle Marie vykřikla:

– Ondřeji, co to je za staré harampádí? – ukázala na zaprášené tašky plné domácích dobrot.

– Hospodyně je tu zapomněla, – odpověděl chladně Ondřej.

Mezitím matka seděla ve vlaku, dívala se z okna a tiše plakala.

Nemohla pochopit, kde udělali chybu při výchově svého syna.