Když byl Tomáš malý, myslel si, že babička Emma je čarodějka. Dokázala najít ztracené hračky, upéct ten nejchutnější koláč z obyčejných ingrediencí a její příběhy ho přenášely do úžasných světů, kde dobro vždy vítězilo nad zlem. Byla pro něj vším – rodiči, které ztratil příliš brzy, přítelem, který byl vždy nablízku, a učitelem, který ho učil milovat život.
Darovala mu svůj život, svou mladost, svou lásku. A pokaždé, když měl strach nebo byl smutný, vždy věděl, že její ruce ho obejmou, že její tichý hlas ho uklidní a pomůže mu pochopit, že všechno bude v pořádku. Naučila ho nebát se, být dobrý a věřit, že po každém těžkém dni vždy přichází světlo.
Uplynuly roky a teď, dospělý muž, stojí v den své svatby. Teď Tomáš stojí v kruhu své rodiny, obklopen přáteli, se ženou, kterou miluje, a s představou o budoucnosti. Ale předtím, než udělá tento krok do nového života, věděl, že někdo musí být vedle něj v tomto důležitém okamžiku. Někdo, kdo na něj každý den jeho života pohlížel s láskou a pýchou. Tou osobou byla jeho babička.
Emma už byla velmi slabá. Její oči byly o něco matnější, ruce se třásly časem, ale v nich byla stále ta stejná síla, kterou ho podporovala po celý jeho život. Přistoupil k ní, posadil se vedle a tiše ji vzal za ruku, cítil její teplo, které pro něj vždy bylo útočištěm. Její staré prsty se jemně dotkly jeho tváře a on zavřel oči, aby si tento okamžik navždy zapamatoval.
Podívala se na něj a v jejím pohledu spatřil celý jejich společný život — roky, kdy ho utěšovala po školních neúspěších, pomáhala mu překonat dětské obavy, radovala se z jeho prvních vítězství a byla hrdá na každý jeho úspěch. Dívala se na něj, jako by chtěla předat veškerou svou lásku jediným pohledem. A najednou pochopil, že to není jen pohled — to bylo její rozloučení.
“Byl jsi to nejlepší, co jsem v tomto životě měla,” — zašeptala Emma, sotva slyšitelně, ale on četl její slova z úst. Byla to jednoduchá slova, ale pronikla do jeho srdce hlouběji než cokoliv, co kdy slyšel. Chtěl toho tolik říct, poděkovat jí za všechno, za celý život, který mu věnovala, za tu lásku, která byla silnější než čas. Ale věděl, že slova by nestačila, a jen jí hleděl do očí, neschopen zadržet slzy.
“Na tebe nikdy nezapomenu, babičko,” — zašeptal, cítíc, jak se mu třese hlas. — “Všechno, co jsem udělal a co udělám, to všechno je díky tobě. Vždycky budeš se mnou, v každém mém kroku, v každém mém úsměvu.”
Emma nepatrně přikývla a slabě se usmála. Už nemohla nic víc říct, ale nepotřebovala říkat nic. Věděla, že Tomáš rozumí. Dospěl, stal se mužem a teď má svou rodinu. Její práce byla dokončena, ale její láska bude žít v jeho srdci. Propouštěla ho do tohoto nového života, s vědomím, že si vždy bude pamatovat její lekce a péči.
Tomáš jemně políbil její ruku, cítil, že přes její prsty přechází něco víc než jen dotek. Bylo to rozloučení, ale rozloučení plné lásky, rozloučení bez hořkosti, jen s vděčností. Věděl, že tento okamžik s ním zůstane navždy, jako část jeho duše, jako talisman, který bude nosit ve svém srdci.
V den své svatby našel nové štěstí, ale zároveň se loučil se svou minulostí, s tou, která pro něj byla nejbližší osobou na světě. Stál vedle babičky, cítíc, že jejich pouto zůstává nezměněné, bez ohledu na to, co se stane. Její láska byla silnější než čas, silnější než vzdálenost, a věděl, že ho bude doprovázet, kamkoliv půjde.
Když odcházel ke své nevěstě, ještě jednou se ohlédl, aby viděl její tvář — usměvavou, teplou, plnou lásky. Věděl, že se jednou zase setkají, ale mezitím bude žít tak, jak ho učila: s dobrotou v srdci, s vděčností za každý den a s tou silou, kterou mu předala.
Leave a Reply