Moje 15letá dcera se každý den zamykala v koupelně a dlouho nevycházela. Pravdu jsem zjistila, až když jsem si násilím otevřela dveře sama…

Když si vzpomínám na ten den, stále mě mrazí. Zdánlivě obyčejný všední den. Vrátila jsem se domů dřív než obvykle, protože v práci zkrátili směnu. Otevřela jsem dveře, v bytě bylo ticho. Jen z koupelny se ozýval tichý zvuk vody a jakýsi zvláštní vzlyk. Hned mi došlo, že je tam zase. Mé dceři je patnáct a poslední měsíce každý její den vypadal stejně: škola, krátké «ahoj» a hned do koupelny. Zavře se, zapne vodu a sedí tam skoro hodinu.

Nejdřív jsem si myslela, že je to jenom puberta: chce být sama, poslouchá hudbu, telefon, «nechte mě žít». Ale pak jsem si všimla, že odtamtud vychází s červenýma očima, jako by plakala. Když jsem se ptala, co se stalo, odpovídala svým věčným «všechno je v pohodě» a odcházela do pokoje. Čím více se vzdalovala, tím víc jsem si dělala starosti. Jsem máma a navíc sama, bez manžela, všechna odpovědnost je na mně a upřímně říkám – měla jsem strach.

Četla jsem na internetu všechny ty příběhy o sebepoškozování, prášcích, šikaně ve škole, tajných klucích, těhotenství… Mozek si maloval jen samé hrůzy. V noci jsem ležela a přemýšlela: «Co když si tam za zavřenými dveřmi něco dělá? Co když jí je špatně a já nic nevidím?» A zároveň jsem cítila vinu: možná jsem něco přehlédla, neřekla, nedohlédla.

Ten den jsem stála u dveří koupelny a slyšela, jak tiše vzlyká. Nekřičí, nepláče nahlas, ale dusí v sobě ten pláč, jako by se bála, že ji někdo uslyší. Bylo to nesnesitelné. Zaklepala jsem.
– Dcero, otevři, prosím.
Ticho. Jen voda šumí. Zaklepala jsem víc.
– Zlato, prosím tě, nech mě dovnitř, prostě chci být s tebou.
Opět nic. V jednu chvíli mi bylo jedno, jestli se urazí, nebo ne. Otočila jsem kliku a zatlačila na dveře. Byly zavřené, ale ne zamknuté, jen přitisknuté.

To, co jsem spatřila, se mi vrylo do paměti. Seděla na zemi, zády k vaně, kolena přitažená, v rukou telefon. Vlasy mokré, obličej opuchlý od slz. Když uslyšela, že se dveře otevřely, cukla sebou a pokusila se schovat telefon za záda, jako malé dítě, které něco zakazuje.

– Jdi pryč, mami, prosím, – chraplavě řekla. – Ne, prosím.

Kleknla jsem před ni na kolena, na ten studený keramický obklad, a tiše odpověděla:
– Nikam nejdu. Vidím, že ti je zle. Dej mi alespoň pochopit proč.

Třásla se, rty jí drkotaly. Několik sekund jsme si jen tiše hleděly do očí. Pak najednou rychle natáhla ke mně telefon.
– Na, když už’s přišla. Ale neříkej, že «nedávej na to pozor».

Na obrazovce byly otevřené konverzace a nějaký chat. Začala jsem scrollovat. Nevěřila jsem vlastním očím. Její fotky, tajně pořízené: v jídelně, v šatně, na schodech. Kde jen prostě stojí, sedí, usmívá se, kouká z okna. A pod každou fotkou – komentáře. Kruté. Zlé. O její vzhledu, oblečení, postavě. Vtipy, memy, vyříznuté části jejího obličeje vložené na nějaká těla. Smajlíky, posměšný smích.

– To je tvá třída? – zadrhlo se mi hrdlo.

Přikývla a zase začala plakat.
– Říkají, že jsem obluda. Že jsem strašná. Že se se mnou bavit budou jen šprti, protože nemají na výběr. Vytvořili chat, kde o mně «diskutují». Je tam celá třída, i ti, kteří říkali, že jsme přátelé.

A pak pronesla větu, která mě úplně dostala:
– Mami, chápeš, že kdyby mě prostě ignorovali, bylo by to lepší. Ale udělali ze mě… show.

Přehrávala jsem si v hlavě poslední čtvrtletí: její «bolest hlavy», neochotu chodit do školy, stálé koukání do telefonu, to zavírání se v koupelně. A všechno zapadlo do tak děsivé mozaiky, že jsem skoro taky neplakala přímo u ní.

– Proč jsi mi nic neřekla? – sotva jsem se zeptala.

– A co bys udělala? – podívala se unaveně. – Přišla bys do školy, udělala tam scény, a oni by z toho pak udělali ještě větší vtip. A napsali by, že jsem přitáhla mámu, aby to vyřešila za mě. Nechtěla jsem ti být na obtíž. Všechen tenhle tlak už máš na sobě.

Tohle slovo – «na obtíž» – si budu pamatovat dlouho. Má vlastní dcera si myslela, že její bolest je pro mě zátěž. Jak to, že ve mně neviděla ochranu, ale další břemeno?

Strávily jsme v té koupelně asi hodinu. Držela jsem ji za ruku, hladila ji po rameni, ona vydechovala všechno, co zadržovala: jak se denně bojí jít do třídy, jak dělá, že ji to nezajímá, a pak přijde domů a schovává se tady, v koupelně, protože je to jediné místo, kde ji nikdo nevidí.

V ten večer jsem napsala třídní učitelce, školnímu psychologovi, zástupkyni ředitele. Následující den jsem šla do školy. Třásla jsem se, ale i tak jsem šla. Protože horší než to, co už se děje s mým dítětem, být nemůže. Ano, chápu, že jednou diskusí nic nevyřeším. Ano, vím, že někteří rodiče řeknou: «Vždyť to jsou jen vtipy, přeháníte». Ale alespoň se pokusím, nemám právo sedět s rukama v klíně a čekat, až se dcera úplně uzavře, nebo nedej bože, udělá něco sama se sebou.

A víte, na co pořád myslím? Proč nejprve otevřela telefon hejterům, a ne mně. Proč cizí děti bez zábran píšou ošklivosti, a ona se bojí napsat mi: «Mami, není mi dobře».

Řekněte mi upřímně… myslíte si, že jsme my, dospělí, něco přehlédli, když naše děti mlčí a raději pláčou v uzavřené koupelně, místo aby přišly k nám a jednoduše řekly: «Potřebuji tvoji pomoc»?