Sousedka «darovala» synovi staré kolo, ale její slova o týden později mě přiměla, abych se na všechno podíval jinak…

Povím, jak to bylo…

Stáli jsme se sousedkou na dvoře, klábosili o ničem. Mezi řečí jsem řekla, že si syn moc přeje kolo k narozeninám, ale teď si ho nemůžeme dovolit koupit – něco pořád v cestě, peněz stěží stačí. Ona mávla rukou:
– Ale mám staré kolo ve sklepě, vezměte si ho. Opravíte ho a bude vaše.

Ještě jsem se zeptala:
– Opravdu ho nepotřebujete?
– Ale prosím vás, už tam stojí kolik let, jen zabírá místo, – mávla rukou.

No a já jsem jí věřila. Večer jsme s manželem šli a vytáhli to kolo. Zaprášené, rez na řetězu, sedlo popraskané. Ale rám je celý. Manžel se nadchnul, syn skákal radostí – jiskřily mu oči, rukama hladil řídítka, jako by to už byl nový drahý model z obchodu.

Manžel se několik dní v garáži zabýval kolem: vyměnil plášť, promazal, něco utáhl, přemaloval rám na jasnou barvu. Syn pomáhal, podával nářadí, utíral hadříkem, pobíhal kolem jako učedník u mistra. Když bylo vše hotovo, kolo vypadalo jako nové. Vážně, byla jsem sousedce opravdu vděčná – pro nás to byl skutečně dárek.

Syn poprvé nasedl a jel po dvoře tak spokojený, křičel:
– Mami, koukej, jak letím!
A já jsem pocítila takové teplo na duši. No jo, jako by z ničeho, ze starého harampádí – a pro dítě je to jako svátek.

Uplynul týden. Ten den jsem byla v práci, syn si hrál sám na dvoře. Vrací se domů nějak zamyšlený. Sedl si na stoličku v kuchyni a mlčí. Ptám se:
– Co se stalo?
On se vrtí, točí hrníčkem s čajem a říká:
– Mami, dneska jsem jezdil a sousedka mě viděla. A řekla: «Řekni mámě, ať aspoň něco zaplatí za kolo. Byl to dárek od mého táty…»

V tu chvíli jsem se propadla dovnitř. Myslela jsem si – haraburdí, nepotřebná věc, a ukázalo se, že to byla památka na jejího otce. A ona mi to zezačátku ani neřekla. Řekla «leží tam, vezměte si» – a teď přes dítě vzkazuje, že ji to bolí a že jsme si něco vzali.

Večer sama zaklepala na dveře. Stojí u prahu, nějak stísněná, oči červené. Říká:
– Možná jsem byla přísná. Jen když jsem to kolo viděla… bylo to od táty, než… víš přece co. Myslela jsem, že mě to netrápí. A pak jsem si na všechno vzpomněla a…
A odmlčela se.

Nabídla jsem:
– Můžeme vám ho vrátit. Synovi to vysvětlím, pochopí to.
Syn právě slyšel, vyšel z pokoje a říká:
– Pokud je pro vás důležité, vezměte si ho. Mně to nevadí.

V tu chvíli se rozplakala přímo u prahu:
– Ne. Teď už ne. Sama jsem ho dala. To já jsem byla špatná, měla jsem říct hned, že je to vzpomínkové. Jen jsem si myslela, že to dokážu pustit, a když jsem to viděla… všechno mě to přemohlo.

Stáli jsme tam ve třech na chodbě, a upřímně, bylo mi jí strašně líto. Bylo vidět, že je to u ní uvnitř o bolesti, ne o penězích, ne o kole – o tom, že odchází to, co bylo spojeno s blízkou osobou.

Nakonec jsme se dohodli takto: kolo zůstane u nás, syn slíbil, že k němu bude opatrný. A sousedka se občas podívá, jak jezdí, a už se na něj usmívá jinak, bez té bolesti v očích. Syn pak večer řekl:
– Mami, chápu. Je to jako kdybych někomu dal tvůj hrnek, ze kterého vždycky piješ čaj. Ty bys taky nejdřív řekla «ale prosím, vezměte si», a pak by ti to bylo líto.

A tak tady sedím a přemýšlím: na jednu stranu sama řekla «vezměte si», ale na druhou – nezíráme lidem do duše, nevíme, co pro ně věci znamenají. A zdá se, že nikdo nikoho nechtěl zranit, ale hořkost přesto zůstala u všech.

A co si myslíte vy – v takové situaci by bylo správné kolo okamžitě vrátit, i když se dítěti opravdu líbí, nebo by ona měla být zodpovědná za svá slova?