Můj manžel najednou začal chodit do kostela. Nejprve jsem myslela, že prožívá nějaké vnitřní probuzení. Ukázalo se ale, že ho tam lákalo něco úplně jiného než modlitba…

Každý den přesně v 17:30 vycházel z domu. Řekl, že jde na večerní bohoslužbu. “No, to mě podrž,” pomyslela jsem si tehdy. “Po padesátce se lidem zřejmě mění mnoho věcí.” Ani mě nenapadlo, že ty “modlitby” jsou jen zástěrka.

Začalo to všechno nevinně. Po Velikonocích začal častěji mluvit o víře, že ho něco tíží, že se chce “očistit”. Myslela jsem, že má krizi středního věku. Nikdy nebyl zvlášť náboženský, ale pokud někdo hledá klid, ať ho hledá. Připravovala jsem večeři, on odcházel, vracel se za hodinu a půl – klidný, uvolněný, jako by se zbavil břemena.

Pak jsem si ale začala všímat drobností. Vyžehlená košile, upravené vlasy, drahé parfémy. Říkal: “No, to je přece úcta k místu.” “Bůh si také zaslouží důstojnost.” Znělo to vtipně, ale já neprotestovala. Koneckonců – normální člověk dobře vydělává, nehádá se, nezmizí neznámo kam. Prostě chodí do kostela.

Všechno se změnilo jednoho dne. Vrátili jsme se domů po obědě u jeho sestry. Sundal si bundu a hodil ji na židli. Já si ze zvyku vzala jeho a začala hledat klíče – a našla účtenku. Z kavárny nedaleko kostela. Dva kávy, dva koláče. Datum a čas: čtvrtek, 18:05. Ve čtvrtek “byl na modlitbě”.

Neřekla jsem nic. Ale další den jsem se rozhodla ho sledovat.

Šla jsem do kostela nedaleko našeho domu, sedla si na poslední lavici. Bohoslužba opravdu začala a on tam opravdu byl. Sám. Viděla jsem ho z boku, modlil se. Poté vyšel jako první. Šla jsem za ním – a viděla ji. Stála na rohu, elegantní, spokojená. Objali se. A to nebylo přátelské objetí.

Vrátila jsem se domů s nohama jako z želé. Srdce mi bušilo tak, že jsem ho skoro slyšela. Nebyl to ani hněv. Byla to hanba. Za to, že jsem tolik času neviděla očividné.

Následující den jsem se ho zeptala přímo:

— Jak se jmenuje?

Ztuhl. Nezapíral, nevykrucoval se. Jen těžce vydechl a řekl:

— Seznámil jsem se s ní v kostele. Pomáhá tam během bohoslužeb.

— A ty jí také “pomáháš”?

Mlčel. To mlčení bylo horší než přiznání.

Nepřipravila jsem žádnou scénu. Nerozbíjela věci. Ale klidně jsem řekla:

— Když tak rád chodíš do kostela, modli se nyní o bydlení. Protože tady už žít nebudeš.

O týden později si sbalil věci a odešel. K té své “pomocnici”. Děti byly v šoku, ale už byly dospělé – pochopily všechno rychleji než já. Jedna z dcer řekla:

— Mami, lepší teď, než když ti bude sedmdesát a zůstanou ti jen slzy a bezmoc.

První týdny byly těžké. Měla jsem pocit, že jsem zůstala bez ničeho. Že jsem prohrála. Že život skončil. Že mě už nikdy nikdo nebude milovat. Ale pak přišel jiný pocit – úleva. Tichá, opatrná, ale skutečná.

Už uplynulo půl roku. Občas je vidím spolu. Drží se za ruce. On kráčí vedle ní jako člověk, který stále ještě přemýšlí, co vlastně provedl. Občas si myslím, že by se jednou mohl vrátit. Ale stačí mi vzpomenout si na jeho vůni po cizím parfému a jak se na ni díval u kostela – a hned vím jedno: nechci žít s člověkem, který potřebuje zdi kostela, aby skrýval lži.

Chci žít v pravdě. I když ta pravda někdy bolí.