Podivná žádost sousedky pověsit tašku na zrcátko jejího auta, kterou jsem pochopila až po jejím návratu…
Moje sousedka odjela na týden a požádala mě, abych udělala jednu zvláštní věc — pověsit tašku na zrcátko jejího auta.
Řekla stručně:
– Prostě to udělej, a to je vše.
Nepokládala jsem žádné otázky. Taška tak taška. Přesto ve mně hlodala zvědavost: proč by dospělý člověk měl mít tašku na autě, když stojí na parkovišti?
Každý večer jsem se se psem procházela a opatrně se dívala na tu tašku.
A pokaždé jsem se cítila trochu hloupě.
No vážně: koho by to vůbec napadlo?
Když se moje sousedka vrátila, odvážila jsem se zeptat:
– Poslyš, mohla bych zjistit, co je to za hru s tou taškou? Všechno jsem udělala, ale cítila jsem se nějak… divně.
Ona se zasmála, ale ne tak svobodně, jako člověk, který má svou vlastní bolest, svou chytrost a své zkušenosti.
A řekla:
– Není to hra. Je to můj způsob, jak zjistit, jestli můj syn jezdí mým autem, když nejsem doma.
Ukázalo se, že její dospělý syn dlouho žije s ní a mají jeden věčný problém — auto.
On tvrdí, že je to «jen na pár minut» nebo «jen do obchodu».
Ve skutečnosti ale najezdí kilometry.
A navíc to vždy dělá potichu, v noci, když ona spí.
Jednou si všimla: benzín ubývá, koberec je posunutý, sedačka posunutá. Nárazník poškrábaný.
Syn se přísahá:
– Já jsem se nedotkl. Asi jsi si to spletla.
A ona vymyslela tento způsob — taška na zrcátko.
Pokud je taška na místě, znamená to, že auto stálo.
Pokud taška zmizela nebo visí jinak — znamená to, že syn jezdil.
Podívala se na mě a řekla tak klidně, že to bylo až směšné:
– GPS stojí peníze. A taška — ne.
Nejdřív jsem se rozesmála, ale pak jsem se zamyslela: v této domácí chytrosti bylo méně kontroly a více lásky.
Není to o trestu. Není to o chytání. Jde prostě o to znát pravdu, abych pochopila, co se děje s jejím dítětem, se kterým žije v jednom bytě… ale ne vždy se stejnou důvěrou.
Někdy ty nejjednodušší věci vypráví o rodině více než dlouhé rozhovory.
A jak se vám líbí tento maminčin trik — chytře a účinně, nebo úplný nesmysl?
