Ztratila jsem náušnice… a po dvou dnech jsem je uviděla na sousedce ve výtahu. Její odpověď mě vyvedla z míry…

Ztratila jsem své zlaté náušnice, ale nepřikládala jsem tomu velkou váhu — myslela jsem si, že jsem je někam sama položila. O dva dny později jsem potkala sousedku ve výtahu a ona měla… je na sobě. Řekla, že to byl dárek od jejího přítele, a ani nemrkala. Když jsem o tom řekla manželovi, zbledl jako by přestal dýchat. Sedl si, přejel si rukou po tváři a tiše řekl, že mi musí něco přiznat. Manžel vysvětlil, že si už několik týdnů všímá zmizení drobných věcí z našeho domu, ale bál se, že by vypadal paranoidně. A pak pronesl větu, která mi způsobila mrazení: využívali jsme jejích úklidových služeb. Přicházela, když jsme nebyli doma. A teď jsem chápala: náušnice — jsou jen začátek…

Ten den ve výtahu mám dodnes před očima. Vstoupila jsem, už jsem zmáčkla své patro, a v poslední chvíli vběhla ona — sousedka z pátého patra. Udýchaná, s telefonem v ruce a ledabyle svázanými vlasy. Upravila si pramen a já najednou spatřila známý teplý lesk: malé vintage náušnice z žlutého zlata, s drobnými škrábanci na zámcích.
Moje srdce na okamžik sevřelo.
– Krásné, že? – usmála se, když si všimla mého pohledu. – Přítel mi je dal.
Řekla to tak jistě, že jsem na okamžik sama zapochybovala.

Cestou domů jsem si přehrávala v hlavě každý detail. Tyto náušnice patřily babičce mého manžela. On sám mi je dal v den naší svatby a řekl, že je to památka, kterou je třeba chránit. Pamatovala jsem si každý škrábanec, každý ohyb. Takové náušnice nemohly prostě «někomu dalšímu» patřit.

Když jsem vešla do bytu, manžel seděl u stolu s notebookem.
– Poslyš… – začala jsem s nějakou zvláštní lehkostí, abych nedávala situaci příliš velkou váhu. – Pamatuješ si mé zlaté náušnice?
– Ty od babičky? – aniž by spustil oči z obrazovky, zeptal se.
– Ano. Myslím, že jsem je našla… na sousedce. Ve výtahu. Řekla, že to je dárek od jejího přítele.

A právě tehdy na mě vzhlédl. Jeho tvář zbledla jako papír. Pomalu zavřel notebook, vstal a šel ke komodě. Otevřel horní zásuvku, nahlédl dovnitř, ačkoli jsme oba věděli, že tam nic není. Potom stejně pomalu zavřel a vrátil se ke stolu, jako by ho síly najednou opustily.

– Musím ti něco říct, – tiše pronesl.
Uvnitř mě vše zchladlo.

– Poslední týdny jsem si všiml, že zmizelo ještě několik věcí, – začal, aniž by se na mě podíval. – Můj starý prsten, mamčin přívěsek… Myslel jsem, že jsem je jen někam přemístil. Nechtěl jsem vypadat jako paranoik.
Udělala jsem pauzu, jako by byla stydlivá za své vlastní myšlenky.
– A ještě… – těžce vydechl. – Několik měsíců jsme využívali jejích úklidových služeb. Pamatuješ si, říkal jsem, že jsem našel uklízečku na doporučení? Byla to ona. Přicházela, když jsme nebyli doma.

Tato slova zasáhla tvrději než samotná ztráta šperků. V hlavě se mi okamžitě vytvořil děsivý obraz: přichází do našeho domu, usmívá se, myje podlahy, utírá prach… a v klidu otevírá naše zásuvky. Bere do rukou naše věci, zkouší si je, vybere si, co se jí líbí, a pak stejně klidně odchází.

– Myslíš si, že to byla ona? – zeptala jsem se, ačkoliv jsem už znala odpověď.
– A kdo jiný? – manžel roztáhl ruce. – Náušnice, prsten, řetízek… všechno leželo na jednom místě. A zmizelo to, když k nám začala chodit.

Sedla jsem si na židli, protože nohy najednou povolily. V hrudi se zvedala zlost, smíchaná s křivdou a jakýmsi zvláštním pocitem zrady. Svěřili jsme jí svůj domov. Dveře, které jsme nechávali zavřené za sebou, myslíce si, že tady je náš bezpečný svět, se najednou zdály být otevřené cizímu člověku.

– Pojďme k ní, – nečekaně pro sebe jsem rozhodla pevně. – Hned.

Vyšli jsme na chodbu a zaklepali. Srdce mi bilo tak rychle, že jsem ho slyšela v uších. Otevřela téměř okamžitě, v domácím svetru, s obvyklým poloúsměvem.
– Ach, ahoj! – zaradovala se. – Stalo se něco?

Pohlédla jsem jí přímo do očí.
– Ano, stalo se. Chceme si promluvit o mých náušnicích.
Úsměv z její tváře zmizel.
– O jakých náušnicích? – pokusila se předstírat nepochopení.

Manžel vytáhl z peněženky starou fotografii. Na ní byla jeho maminka v mládí, v šatech a… v těch samých náušnicích.
– Je to rodinný šperk, – řekl klidným hlasem. – Zmizely z našeho domu. A před dvěma dny je moje žena viděla na tobě ve výtahu.

Sousedka zbledla, rty se jí chvěly. Ustoupila o krok zpět.
– Já… já jsem je jenom zkoušela, – zašeptala. – Chtěla jsem je vrátit…
Já mlčela. Tato slova zněla tak žalostně a falešně, že to bylo ještě nepříjemnější.

– A prsten? – zeptal se manžel. – A řetízek s přívěskem tvé maminky? Ty si také jen «zkoušela»?
Na okamžik se mi zdálo, že začne vše popírat. Lhát, rozčilovat se, křičet. Ale jen sklonila hlavu a tiše řekla:
– Pojďte dál.

Vešli jsme do jejího bytu. Šla do pokoje, vytáhla z police krabičku a položila ji na stůl. Otevřela. Uvnitř byly naše věci. Náušnice, prsten, řetízek. V jedné malé krabičce se nacházela celá část naší historie.

– Já… myslela jsem si, že si toho nevšimnete, – zamumlala. – Máte toho tolik…
Podívala jsem se na ni a nerozuměla jsem: jak můžeš klidně vstoupit do domu cizích lidí, pít jejich vodu, dotýkat se jejich věcí, dívat se jim do očí ve výtahu a při tom mít na sobě to, co jsi u nich ukradla?

Vzali jsme si své šperky. Bez skandálů, bez křiku, bez hrozeb. Manžel jen řekl:
– Na policii zatím nepůjdeme. Ale k nám už nikdy nevstoupíš. Nikdy.

Když jsme se vrátili domů a zavřeli za sebou dveře, dlouho jsem jen stála v chodbě a svírala v dlaních náušnice. Zdály se mi už jiné. Jako by spolu s nimi nesla nejen památku na manželovu babičku, ale i hořkost z toho, že někdo tak snadno překročil vnitřní hranici našeho domu.

– Možná jsme přece měli zavolat policii? – nesměle navrhl manžel.
Pohlédla jsem na něj a na náušnice. Představila jsem si, jak budeme žít dál, potkávat ji na chodbě, ve výtahu, slyšet její kroky za zdí. Ona bude vědět, že víme. A my budeme vědět, čeho je schopná.

– Nevím, – upřímně jsem řekla. – Nejsem si jistá, že pro takovou situaci existuje správná možnost.

Občas ji znovu potkávám ve výtahu. Skloní oči, schová uši pod vlasy a tlačí se ke stěně. A pokaždé si myslím: je to trest pro ni, nebo pro nás?

A co myslíte vy: měli jsme tehdy jít na policii, nebo stačí to, že teď každý den žije s tím strachem a studem?