Mému otci je 70 let. Řekl, že se vydává na výlet s přítelem. A pak mi poslal fotku, ze které mi až vyrazil dech…

Mému otci je — 70 let. Když řekl, že odjíždí «na malý výlet s přítelem», ani jsem tomu nevěnovala pozornost. Pomyslela jsem si: no konečně někam vyrazí, trochu se odreaguje. Ale večer mi poslal fotku… a já jen strnula.

Na obrázku — je můj otec. V světlé košili, pečlivě upravený, úsměv — tak teplý, opravdový. A vedle něj — žena. Krásná, upravená, s tím zvláštním výrazem ve tváři, když je člověku vedle ní opravdu dobře. Sedí velmi blízko a já pochopila podle otcových očí — že je šťastný.

Nevydržela jsem a hned napsala:
— Tati, kdo to je?
Odpověď přišla až za pár hodin:
— Potom ti povím. Všechno je v pořádku, neboj se.

Ale nemohla jsem přestat se dívat na tu fotku. Kdy jsem ho naposledy viděla tak živého?
Od smrti mámy uplynulo víc než deset let. Tehdy jakoby vyhasl. Pracoval, pak odešel do důchodu, pořád se hrabal na zahradě, četl noviny, ale pohled měl vždycky unavený. My s bratrem jsme mu často volali, jezdili k němu, ale cítila jsem — že je osamělý. Jen si nikdy nestěžoval.

Po týdnu se vrátil z výletu — opálený, svěží, jako by shodil dvacet let.
— No, povídej, — řekla jsem, předstírajíc klid.
A on se jen usmál:
— Co ti mám povídat? Seznámili jsme se na exkurzi. Ona sama mě oslovila, požádala, abych ji vyfotil u moře. Povídali jsme si, pak celý den prochodili spolu. Je vdova, žije v jiném městě. Prostě jsme pochopili, že nám je spolu lehce. Bez námahy.

— A co teď? — zeptala jsem se, snažíc se udržet hlas klidným.
Koukl někam stranou a tiše odpověděl:
— A teď… poprvé po mnoha letech jsem pocítil, že žiju. Nejen existuju, nepočítám jen dny. Jsem znovu mužem, který chce na někoho čekat, s kým chce pít ranní kávu.

Poslouchala jsem ho a uvědomila si — my, děti, často nedáváme rodičům právo být šťastnými. Zdá se nám, že po určitém věku už jim láska «nesluší». Že jejich místo je v kuchyni, hlídat vnoučata, pořádat prášky. Ale i jim bývá prázdno. Potřebují také člověka, pohled, hlas. Prostě někoho vedle sebe.

Za pár týdnů otec zavolal a řekl:
— Odjedu za ní. Nevím, co z toho bude, ale chci to zkusit.

A poprvé v životě jsem se o něj nebála. Naopak — pocítila jsem hrdost a radost. Rozhodl se žít, a ne jen čekat na konec.

Teď mi občas posílá fotky — z procházek, z parku, z kavárny. Na každé — on a ona. Sedí vedle sebe, usmívají se. A v jeho tváři už není únava. Je tam — světlo, klid a jakási tichá jistota.

Dívám se na ně a přemýšlím: Možná právě ve stáří k člověku přichází opravdová láska — když už nehledáš vášeň, nehoníš se za ideálem, jen jsi vděčný, že ti zase někdo dává chuť dožít se zítřka.

A věříte, že láska může přijít i tehdy, když se zdá, že už je pozdě?