Myslel si, že se budu stydět za to, že nemohu mít děti, ale na chodbě kliniky jsem řekla něco, na co dlouho nezapomene…

Seděla jsem v hale, listovala časopis a snažila se nedívat kolem sebe. Páry byly nervózní, někdo si šeptal, někdo se držel za ruce. Dveře se otevřely – a vešel on. Vedle něj těhotná žena, krásná, upravená.

– Ty? – podivil se. Úsměv zdvořilý, ale pohled svrchu dolů, jako vždy.
– Ahoj, – řekla jsem klidně.
Žena kývla:
– Znáte se?
– Setkali jsme se kdysi, – odpověděl rychleji než já a zašklebil se: – Nikdy nechtěla děti.

Věta visela v tichu. Pár lidí zvedlo hlavy. Bylo mi to nepříjemné, ale držela jsem se.
– To není úplně pravda, – řekla jsem. – Prostě jsem nechtěla, aby mě hodnotili podle toho, zda rodím nebo ne.

Zkroutil rtem. V tu chvíli sestra zavolala moje jméno. Vstala jsem, uhladila sako a vstoupila do ordinace. Bylo to trochu hořké. Kdysi odešel právě kvůli této konverzaci: nejdřív jsem chtěla práci, projekty, a pak rodinu. Říkal, že budu litovat.

Do ordinace jsem nepřišla léčit neplodnost. Přišla jsem zmrazit vajíčka před dlouhou služební cestou. Lékařka se podívala na analýzy a řekla normálně, bez patosu:
– Je všechno v pořádku. Zmražení je o plánování, ne o strachu.

Když jsem vyšla, stáli u pultu: žena vyplňovala papíry, on se zavrtěl vedle ní. Naše pohledy se setkaly. On beze slova naznačil: „Ještě sama?“
– Ne, – usmála jsem se. – Jen vybíravá.

Žena se na něj otočila:
– Co tím myslí?
On něco zamumlal o vtipu. Prošla jsem okolo a poprvé po dlouhé době se necítila „horší“. Naopak – klidná.

Kdysi nás považovali za „ideální pár“: stejná univerzita, plány, cesty, nudle po nocích. Pět let spolu. Pak jsem dostala práci v velkém časopise. Chtěl „normální život“: dům, děti, večeře v sedm. Řekla jsem: ano, ale ne teď. Chci zmrazit vajíčka a nespěchat. Nazval to „nepřirozeným“. Za tři měsíce odešel. Skoro hned se oženil.

To dlouho bolelo. Pracovala jsem, cestovala, psala složité texty. Ale uvnitř někdy šeptalo: co když má pravdu? Co když jsem zmeškala?
A tohle ráno na klinice všechno srovnalo na své místo.

O týden později jsem napsala sloupek – o volbě, ne o omluvách. O tom, že štěstí nemá harmonogram. Text se šířil. Pozvali mě na vysílání, přicházely dopisy – někteří děkovali, jiní se omlouvali. Lékařka z kliniky také napsala: „Taková slova pomáhají“.

Pak přišel dopis od něj. Stručně: „Měla jsi pravdu. Byl jsem úzký. Se ženou to není jednoduché. Ukázalo se, že problém je ve mně. Promiň“.
Seděla jsem a dívala se na obrazovku. Nepřišla radost ani škodolibost. Jen klid.
Odpověděla jsem stejně stručně: „Děkuji. Opatrujte se. Nechť je mír“.

Toho večera jsem vyšla na nábřeží. Rodiny se procházely, někdo běhal, někdo tlačil kočárek. Šla jsem a přemýšlela: nejsem proti domu, dětem a večeři v sedm. Jsem proti tomu, aby mě tam nedotlačili. Chci sama. Svým tempem.

Za několik týdnů byl můj sloupek oceněn cenou. Na scéně jsem si vzpomněla na halu kliniky, jeho větu a své „ne, já jsem vybíravá“. A řekla do mikrofonu jednoduchou věc:
– Tento text je pro každou, komu někdo někdy řekl, že zmeškala svůj život. Štěstí nemá lhůty.

Publikum tleskalo. A já si uvědomila: nemusím už nic dokazovat. Ani jemu, ani nikomu jinému. Jen sobě – že mám právo na své tempo a svou volbu.