Včera jsem se vrátila z práce domů, a na stolku ležela kytice květin, u dveří cizí boty. Zůstala jsem stát jak zkamenělá, nevěřícně zírajíc…

Ignoroval moje hovory, když jsem rodila naše dítě. Ale pak ho život srazil na kolena…

Hádali jsme se kvůli maličkostem. I když ne — nebyly to maličkosti. Každá drobnost tehdy vyvolávala bouři. On mlčel stále častěji, a já — se snažila říct stále hlasitěji. Až jednoho večera zabouchl dveře a řekl, že je to nad jeho síly. Zůstala jsem sama, vztek a zármutek mě dusily.

Pozdě v noci, když začaly kontrakce, nejprve jsem si myslela, že se mýlím. Že jde jen o bolest. Ale po pár minutách bylo jasné — začíná to. Chytila jsem telefon a zavolala mu. Jednou. Podruhé. Popáté. Po desáté. Po třicáté.
Žádná odpověď.
Pouze tóny — suché, chladné, jako by bodaly přímo do srdce.

Slzy tekly samy. Strach a bolest se smísily v jedno. Můj bratr mě slyšel plakat a beze slova otázek mě odvezl do nemocnice.

V autě jsem mlčela. Jen jsem držela břicho, počítala dech a polykala vzlyky. On — jediný, komu jsem chtěla zavolat, — nezvedl telefon. Nepodíval se. Nezeptal se, kde jsem.

Když jsme dorazili, bolest byla nesnesitelná. Lékaři mě odvezli na porodní sál a bratr čekal za dveřmi.

Po deseti hodinách — deseti nekonečných hodinách — se můj telefon konečně rozsvítil. Volal. Můj bratr se podíval na displej a bez zaváhání odpověděl:
— Nepřežila.

Nebyl to z jeho strany záměr. Jen chtěl, aby aspoň na chvíli pocítil, co znamená ztratit skutečně.

Za dvacet minut byl v nemocnici. Přiřítil se, bledý, třesoucí se, s prázdnýma očima.
— Kde je ona? Kde je moje žena?
Žádná sestra neodpověděla. Vedli ho chodbou, otevřeli dveře.

A tam — já.
Živá. S naší dcerkou v náručí.

Zastavil se, jako by ho zasáhl blesk. Na vteřinu ani neuvěřil. Pak přistoupil, sklouzl na kolena přímo na nemocniční podlahu a rozplakal se.
Ne tak, jak pláčou z žalu. Ale tak, jak pláčou, když si uvědomí, že skoro ztratili všechno.

Šeptal:
— Odpusť mi. Prosím, odpusť. Myslel jsem, že ještě máme čas.

Tehdy jsem nic neřekla. Jen jsem mu tiše podala dcerku.
Ať cítí, pro koho stojí za to žít, ne být hrdý.

Pak začaly nové dny — probděné noci, pláč, únava, ale byl nablízku. Pokaždé. Bez slov. Bez výmluv. Jen konal.

Myl lahvičky, držel mě za ruku, když jsem plakala únavou, a vzal na sebe vše, co mohl. A poprvé po dlouhé době jsem viděla ne muže, který se hádá, ale muže, který pochopil.

Uplynul čas.
Nyní, když bere naši dceru do náručí, vidím, jak se mu třesou prsty, a slyším, jak jí šeptá:
— Málem jsem vás obě ztratil.

A já si myslím — možná že všichni občas potřebujeme projít skoro-ztrátou, abychom se naučili skutečně vážit si těch, kdo jsou nám blízko?

A vy, kdy jste si uvědomili, že ztrácíte někoho — ale už bylo skoro pozdě?