Můj manžel mě vyhodil z auta do hustého deště jako nepotřebnou věc. Ale právě tehdy se život rozhodl, že si zasloužím víc…

Po hádce prostě zastavil auto u kraje silnice, řekl:
— Vypadni. Dostaneš se sama.
A odjel.

Stála jsem v dešti, bez telefonu, bez peněženky, jen s tím odporným uzlem v krku a větou, která mi nešla z hlavy:
— Jsi nic bezemě.

Déšť byl studený, zlý. Lidé kolem procházeli, nikdo se ani neotočil. Ukryla jsem se pod stříškou autobusové zastávky, třásla jsem se a nevěděla, kam jít. A najednou zazněl tichý hlas vedle mne:
— Děvče, vypadáš, jako by na tebe svět zapomněl.

Vedle mě seděla starší žena s bílým šátkem a holí. Ihned jsem pochopila — byla slepá.
— Všechno je v pořádku, — zalhala jsem.
— Ne, — odpověděla ona. — Předstírej, že jsi moje vnučka. Můj řidič brzy přijede. Ať tvůj manžel lituje, že tě nechal vedle nejbohatší ženy ve městě.

Než jsem se stihla zeptat, co tím myslí, přijelo černé auto, řidič se deštníkem otevřel dveře. Žena mě sebejistě vzala za ruku:
— Pojď, drahoušku.

Nevěděla jsem, kam a proč jdu, ale šla jsem. Možná prostě proto, že někdo poprvé za ten den mi podal ruku.

Přijely jsme do velkého domu, kde vonělo teplem a klidem. Řekla:
— Zůstaň na noc. Ráno si popovídáme. Rodina se v dešti neopouští.

Lehla jsem si do měkké postele a dlouho nemohla usnout. Všechno mi připadalo jak sen — ten dům, její hlas a to, jak poprvé uvnitř pocítím trošku klidu.

Ráno se mě zeptala:
— Co hodláš teď dělat?
Pokračovala jsem rameny:
— Nevím. Nic mi nezbylo.
— Začni tady, — řekla. — Pracuj se mnou. Uč se.

Tak začal jiný život. Pomáhala jsem jí — četla dopisy, zapisovala hovory, pracovala s dokumenty. Naučila mě mnohému: držet rovná záda, neomlouvat se, nebát se. Často opakovala:
— Ať tě podceňují. Hlavní je — sama s tím nesouhlasit.

Nejprve jsem si myslela, že pomáhám jí. Pak jsem pochopila — že ona zachraňuje mě. Pomalu mi vracela víru v sebe, respekt, vnitřní sílu.

A pak jednoho dne se objevil on. Ten samý člověk, který mě kdysi nechal na zastávce v dešti.
— Chyběla jsi mi, — řekl. — Začněme znovu.

Podívala jsem se na něj klidně. Žádný hněv, žádná bolest. Jen ticho.
— Nejsem ta, co stála tehdy u kraje silnice, — řekla jsem. — A začínat už nechci s tebou.

Odešel rozzlobený a já poprvé pocítila svobodu.

Uplynul čas. Žena, která mě přivítala, onemocněla. Té poslední noci nám řekla:
— Nedovol, aby soucit ovládal tvůj život. A nezapomeň pomáhat těm, které také zanechali v dešti.

Když ji už nebylo, myslela jsem, že znovu ztratím pevnou půdu pod nohama. Ale ukázalo se — zanechala mi nejen dům a nadaci, ale i smysl.

Nyní pomáhám ženám, které zažily to, co já. Učíme je, aby se nebály začít znovu. Hlavní pravidlo je jednoduché: pokud ti někdo pomohl — pomoz dalšímu.

Někdy si vzpomenu na tu zastávku, ten déšť, svou beznaděj a její hlas:
— Předstírej, že jsi moje vnučka.

Možná v tomto životě nic není náhodné. Možná právě tehdy osud poprvé rozhodl dát mi šanci.

A věříte, že setkání s jedním člověkem může změnit celý život?