Vrátila jsem se domů unavená po práci. V bytě byla tma, na stole svíčky a večeře. Pomyslela jsem si, že manžel chtěl udělat překvapení. Oněměla jsem, když se otevřely dveře od koupelny a vyšla z nich…

Vrátila jsem se domů z práce pozdě. Venku mrholilo, nohy mě bolely, v hlavě mi hučelo. Chtěla jsem jen padnout do postele a zapomenout na všechno. Otevřela jsem dveře — v bytě je tma. Jen z kuchyně se line tlumené světlo.
Vešla jsem — na stole jídlo, svíčky, čistý ubrus. Zůstala jsem stát. Myslím: «To snad manžel uspořádal překvapení? Romantika, poprvé za tolik let?»
A najednou se otevřou dveře koupelny. Otočím se — a z ní vychází… tchyně.

V zástěře, celá od mouky, s rozpačitým úsměvem.
— Přišla jsi brzy, — zamumlala. — Ale já už skoro vše dodělala a hned uteču.
Nejprve jsem nechápala, co se děje.
— Vy… co tu děláte?
— Syn mě požádal, abych vám připravila večeři. Říkal, že hodně pracuješ, moc se unavuješ, hodně se hádáte… Chtěl situaci urovnat. Tak mě požádal o pomoc.

Stála jsem ve dveřích a nevěděla, co říct. Tchyně a já — nejsme zrovna nepřátelé, ale naše vztahy byly vždy chladné. Několikrát mi řekla, že «neumím udržet rodinu», že «dříve byly ženy jiné». Snažila jsem se neurazit, jednoduše jsem se držela na distanc. A teď tu stojí v mé kuchyni a připravuje večeři.

— Chtěl, abyste se udobřili, — řekla tišše. — Myslela jsem, že přijdeš později. Nechtěla jsem tě uvádět do rozpaků.
Posadila jsem se ke stolu, jako by mi nohy přestaly fungovat.
— On… ráno se mnou mluvil. Zase jsme se pohádali, — vydechla jsem. — Řekla jsem, aby spal u kamaráda.
Přikývla.
— Vím. Hned ke mně přišel. Seděl v kuchyni, mlčel. Jen řekl: «Mami, nechci o všechno přijít. Je unavená, chápu ji».

Cítila jsem, jak se mi něco uvnitř sevřelo. Říkával málo o pocitech. Obvykle — mlčení, uraženost, pak zase hádka. A teď… tchyně vypráví, že plakal.
— Prosil, abych ti to neříkala, — dodala, — ale neumím mlčet, když vidím, že moje děti trpí.

Tiše jsem sledovala, jak sbírá tašku. Všechno kolem — vůně chutného jídla, krásný ubrus, talíře, svíčky. Večeře, která měla být «pro nás».
— Přijde? — zeptala jsem se.
— Přijde, — usmála se. — Jen se nehádnejte. Někdy, abyste pochopili, jak je to důležité, se musíte trochu projít po okraji.

Odešla. Zůstala jsem sama v kuchyni. Sedla jsem si, podívala se na svíčky. A rozbrečela jsem se. Ne hlasitě, ne hystericky — tiše, jak pláčou ti, kdo jsou unavení z přetvářky.
Oba jsme unavení. On — z mé chladnosti, já — z jeho lhostejnosti. Každý čekal, že ten druhý udělá krok. A čas běžel. A všechno se rozpadalo.

Už asi uplynula hodina. Stihla jsem už sfouknout svíčky, když se dveře tiše otevřely. Vešel.
— Máma to navrhla, — řekl provinile.
Přikývla jsem.
— Vím.
— Nechtěl jsem tě naštvat. Prostě… mi chyběla.
Tato slova byla z nějakého důvodu nejdůležitější. Jednoduchá, ale pravdivá.
Přistoupila jsem, objala ho. Bez výčitek, bez vět «a co ty». Prostě jsem ho objala.

Pak večeře, mlčení, vzácné pohledy. Ale poprvé za dlouhou dobu bylo cítit, že je ještě možné všechno zachránit.

Někdy nás nerozdělují nevěry a urážky, ale únava. Když příliš dlouho neříkáte «chybíš mi», když čekáte, že ten druhý pochopí beze slov. Ale život jde dál. A láska tiše odchází.

A věříte, že je možné začít znovu, když jsou oba na pokraji, ale stále si pamatují, proč si kdysi vybrali jeden druhého?