Když jsem vyhodila manžela z domu, myslela jsem si, že je to konec. Ale pravda, kterou jsem se pak dozvěděla, mě zasáhla víc než samotný rozvod…
My s manželem a malým synem jsme pronajímali byt. Bylo to složité období: hádky, urážky, únava. Čím dál častěji se zdržoval v práci, já čím dál víc mlčela, abychom se nehádali před dítětem. Ale jednou jsem to nevydržela.
— Odejdi, jestli ti tady tak špatně.
Odešel. Bez křiku, bez hádky. Prostě si vzal bundu a zavřel za sebou dveře.
Prvních pár dní jsem si myslela, že se vrátí. Že se mu bude stýskat, že pochopí, že bez nás nemůže. Dokonce jsem neuklidila jeho věci. Hloupé, že? Ale čekala jsem.
Uteklo týden. Pak druhý. Nevolal.
Syn se každý večer ptal:
— Mami, přijde táta dnes?
Říkala jsem:
— Nevím, zajíčku. Asi pracuje.
Věřil tomu. A já… já usínala s telefonem v ruce a probouzela se při každé vibraci.
Za dva měsíce jsem to zjistila náhodou. Kamarádka mi ukázala fotku na internetu — on. S ženou. Mladší než já. Smějí se, stojí u moře, objímají se.
Bylo mi chladno. Tak chladno, že jsem necítila prsty. Nedokázala jsem ani plakat. Jen jsem seděla a dívala se.
«Dva měsíce. Dva, — přemýšlela jsem. — Takže ne všechno se zhroutilo náhle. Už s ní byl, když jsem čekala na jeho telefonát».
Synovi jsem to neukázala. Ale cítil to.
— Mami, jsi na tátu naštvaná?
— Ne. Jen smutná.
— On nás už nemiluje?
Otočila jsem se k oknu, aby neviděl slzy.
— Miluje. Ale teď jinak.
Večer jsem sedávala v kuchyni a poslouchala ticho. Dřív pouštěl televizi, smál se, žertoval. A teď jen kapání vody z kohoutku a tikání hodin. To ticho zvonilo. Křičelo o všem, co jsem ztratila.
Chtěla jsem mu napsat, zeptat se — proč. Ale nenapsala jsem. Protože jsem věděla: odpověď, která by vrátila minulost, nepřijde.
Jednou syn usnul, zapnula jsem notebook a otevřela jeho profil. Jsou zase spolu. Šťastní. Drží ji za ruku a on se na ni dívá — tak, jak se na mě dlouho nepodíval.
Tehdy jsem poprvé doopravdy plakala. Ne ze vzteku — z prázdnoty. Z toho, že všechno, do čeho jsem vložila duši, skončilo. Že člověk, se kterým jsem sdílela život, ho teď sdílí s někým jiným.
Uteklo půl roku. Přestala jsem čekat. Naučila jsem se probouzet bez bolesti na hrudi. Začala jsem více chodit s naším synem ven, koupila jsem si nové šaty. Ne pro něj. Pro sebe.
Občas zavolá — aby se zeptal, jak se má dítě. Mluvíme klidně, jako cizinci. Říká:
— Změnila ses.
— Ano. Asi proto, že už nečekám, že někdo přijde a zachrání mě.
Nedávno se syn znovu zeptal:
— Mami, miluješ tátu?
Chvilku jsem přemýšlela. A odpověděla jsem:
— Miluji. Ale teď — jinak. Jen jsem vděčná za to, že tady byl.
Někdy se život rozpadá ne proto, že je někdo špatný, ale protože lidé přestanou hledět jedním směrem. Jeden jde vpřed, druhý uvízne v minulosti. A bolí to — když pochopíš, že ten, s kým jsi stavěl dům, našel teplo u jiného okna.
Možná ale v tom je ten smysl — pustit, abys úplně neztratil sám sebe.
A dokázali byste odpustit tomu, kdo odešel, zatímco jste ho stále čekali u večeře?
