Se ženou jsme se rozvedli před šesti lety. Dcera tehdy odmítla se mnou komunikovat. A teď se znovu ozvala, a pak jsem náhodou zaslechl jeden rozhovor…

Se ženou jsme se rozvedli před šesti lety. Dcera tehdy naštvaně odmítla se mnou mluvit. Bylo jí devět, držela se mámy jako záchranného kruhu, a na mě se dívala jako na cizího. Nevnucoval jsem se. Platit alimenty, posílal přání k narozeninám, nechával dárky u domovníka. Odpověď žádná.

Teď je jí patnáct. Před měsícem napsala sama:
– Ahoj. Můžeme jít o víkendu do kina?
Četl jsem tu zprávu snad desetkrát. Do kina tedy do kina. Pak do parku, na burgery, na procházky. Učil jsem se být s ní znovu: neptat se zbytečně, netlačit ji, neotisícovat. Prostě být vedle ní a přizpůsobovat se jejímu kroku.

A já už začal věřit, že ledy se prolomily. «Konečně si uvědomila, že potřebuje otce», myslel jsem si, když jsem jí kupoval rukavice a termosku, aby jí nebyla zima na trénincích. Usmívala se, občas mě objala. Ty chvíle jsem chytal a ukládal si je, jako mince do pokladničky.

Jednoho večera jsme zašli ke mně na čaj, po cestě koupili pizzu. Ona vyšla na balkon, mluvila po telefonu, a já, když jsem šel kolem, slyšel úryvky. Nešpehoval jsem – to se jen tak stalo. Hlas tichý, rychlý:
– Jo, teď už se bavíme. Všechno kupuje. Možná přispěje na notebook nebo nový telefon. No co, máma říká, že musí.

Něco ve mně prasklo. Sedl jsem si na kraj gauče a dlouho hleděl na jedno místo. «On musí». Možná musím. Ale co potom pro ni budu – peněženka nebo otec?

Vrátila se.
– Tati, můžu… – začala a zaváhala.
– Můžeš, – řekl jsem automaticky. Potom se nadechl. – Pojďme si nejdřív promluvit.

Posadili jsme se naproti sobě. Nezvýšil jsem hlas, nechtěl jsem.
– Náhodou jsem slyšel tvůj rozhovor, – řekl jsem upřímně. – Nezlobíš se?
Ztuhla:
– Poslouchal jsi?
– Ne. Jen jsem zaslechl. A bolí mě to. Jsem rád, že jsme zase spolu. Ale řekni mi narovinu: přicházíš ke mně kvůli věcem nebo kvůli člověku?

Sklopila oči:
– Nevím. Asi kvůli obojímu.
– Věci jsou jen věci. Koupím a nezchudnu. Ale potřebuji vědět, jestli ke mně přicházíš jako k otci nebo jako k bankomatu.

Mlčela. Pak zašeptala:
– Všichni mají normální notebooky. A já mám starý, který mi máma dala. Máma nemá peníze na nový. Opravdu říkala, že musíš.
– Alimenty platím vždy. A ještě pomáhám. Ale pojďme se dohodnout: nebudeme obchodovat s pozorností. Ty se nebudeš «bavit za nákupy» a já nebudu «kupovat komunikaci». Platí?

Přikývla, ale rty se jí třásly.
– Já se jen bála, že odmítneš. Odejít jsi přece odešel.
– Odešel jsem od mámy, ne od tebe, – řekl jsem tiše. – A šest let jsem čekal na jakoukoli tvou zprávu. 

Odmlčeli jsme se. Uvařil jsem čaj, dal jí hrníček.
– No a co teda s tím notebookem? – zeptala se opatrně.
– Takto to uděláme, – odpověděl jsem. – Pomohu s polovinou. Druhou polovinu naspoříš sama. «Nechci, aby bylo “táta musí”»
– To je jako zkouška?
– To je jako odpovědnost. A čestný start mezi námi.

Dlouho si hrála s lžičkou.
– Dobře. Ale slib, že se budeme vidět i když ten notebook koupíme, a i když ne.
– Slibuji, – řekl jsem. – Ale ty slib taky, že se nebudeš stavovat jen kvůli nákupům.

Usmála se někam ke stolu.
– Okej.

Za měsíc jsme koupili notebook, přidal jsem o něco více než polovinu, něco přidala manželka a pomohli babičky a dědové.

A teď máme pravidlo: nejdříve mluvíme pravdu, pak počítáme peníze. A ještě jedno: nekupuji její lásku a ona neprodává svůj čas.

Nejsem si jistý, zda jsem tehdy večer vše udělal správně. Možná jsem měl notebook prostě koupit a uklidnit se. Nebo se naopak urazit a zavřít dveře. Ale vybral jsem si rozhovor. A zatím to funguje.

A co vy, jak byste se zachovali na mém místě: koupili byste tiše, abyste nezahnal křehký kontakt, nebo byste také nastavili hranice a udělali z nákupu společnou záležitost?