Po svatbě požádala matka nevěsty vrátit darované peníze. A pak se stalo něco zvláštního…

Na svatbě darovala matka nevěsty peníze. V krásné obálce s kartičkou. Tenkrát jsme měli radost: všechno bylo férové, bez zbytečného patosu, prostě dárek. Neutracili jsme je hned — rozhodli jsme se je trochu našetřit, abychom si později mohli pořídit něco potřebného do bytu.

Uteklo několik měsíců. S ženou jsme se teprve začali zabydlovat v novém bytě. Skoro žádné věci, jen minimum nábytku. Každý večer jsme diskutovali: koupíme nejdřív pohovku nebo skříň? Dokonce jsem vybral model a manželka zvolila látku — šedo-béžovou, měkkou, aby ladila s interiérem.

A pak jednoho sobotního rána zazvoní zvonek u dveří. Stál tam muž, stěhovák, s papíry v rukou a usmíval se:
— Dodávka nábytku. Kam to mám dát?
Ničemu jsem nerozuměl. Vždyť jsme nic neobjednávali.

— Jak nic? A pohovka?
— Jaká pohovka? My jsme pohovku nekoupili.
— Všechno už je zaplacené předem, — říká. — Tady je dodací list, jméno souhlasí.

S manželkou jsme na sebe nechápavě koukali.

Vnesli to, rozbalili — obrovská pohovka, kožená, hnědá, jako z kanceláře. Nehodila se nám ani barvou, ani stylem. 
Stál jsem, díval se na ni a nerozuměl jsem, co se děje.

Za deset minut zavolala tchyně. Hlas spokojený a sebejistý:
— No jak, už ji přivezli?
— Co tím myslíte? — ptám se. — Byla jste to vy?
— A kdo jiný. Rozhodla jsem se, že to tak bude lepší. Peníze byste stejně utratili, a teď bude užitek.
Manželka, stojící vedle, málem vybuchla:
— Maminko, vždyť jsme dospělí! Chtěli jsme si vybrat my sami!
— Dospělí, — odpověděla klidně, — a nemáte rozum. Aspoň teď mám jistotu, že ty peníze neutratíte zbytečně.
A položila telefon.

Stáli jsme tam s manželkou a mlčeli. Je to vlastně dar a starost, ale měl jsem pocit, že nás prostě obešli. Jako bychom byli děti, kterým nelze důvěřovat.

Manželka pak dlouho chodila po pokoji, dívala se na tu pohovku a její obličej vypadal, jako by jí někdo vlezl do domu bez povolení.
— Víš, — řekla tiše, — nejde o pohovku. Jde o to, že ona vždy dělá věci po svém. Vždy rozhoduje, jak «pro nás bude lepší». A my jen mlčíme.

Snažil jsem se to urovnat:
— Tak co teď, ať tu stojí. Stejně pohovku potřebujeme.
Ale ona zakroutila hlavou:
— Ne. To není naše pohovka. Potřebuje ji ona, ne my.

Uteklo týden. Pohovka zabírala půl pokoje, vrzala, voněla kůží a cizí volbou. Hosté, když přišli, žasli:
— Oho, to je nádhera!
A my vevnitř měli jen uzel. Při každém posazení jsme si uvědomovali, že sedíme napjatě, jako na okraji.

Po měsíci manželka navrhla ji prodat.
— Koupíme jinou, tu, kterou jsme chtěli.
Ale věděl jsem — pokud ji prodáme, matka znovu zavolá a udělá nám scénu.
A tak teď ta pohovka stále stojí — krásná, nová a nikomu nepotřebná. Jako připomínka toho, že někdy se péče mění v kontrolu.

Občas večer sedím na okraji a přemýšlím: možná opravdu chtěla to nejlepší? Možná jen neumí jinak?
A možná, že nejde o pohovku, ale o to, že my všichni — jak rodiče, tak děti — jsme se ještě nenaučili se ptát jeden druhého, co opravdu chceme.

Co si myslíte vy — měli bychom být vděční za takový «pečující» dar nebo bychom měli učit blízké nerozhodovat za druhé?