Náhodou jsem rozbila dárek od tchýně porcelánovou kočku — a našla jsem něco, co jsem vůbec nečekala…

Tchyně mi darovala porcelánovou kočku se slovy: «Ať zdobí tvůj dům». No jasně, zdobí, je to obludnost, pomyslela jsem si. Ale nevadí, postavila jsem ji na viditelné místo, abych neurazila tchyni. A tak o pár let později jsme se s manželem rozvedli. A jednoho dne, když jsem utírala prach, rozbila jsem ten suvenýr. Podívám se a na podlaze mezi střepy …

…balíček s penězi.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Přepočítala jsem — dva tisíce. Opravdové, šustivé, staré bankovky, evidentně tam ležely už dlouho. Stojím uprostřed pokoje, v ruce zmačkanou obálku, a uvnitř mě se míchá radost, trapnost, rozpačitost.

Zavolala jsem tchyni:
– Rozbila jsem vaši kočku… náhodou.
– Ach, jaká škoda! – natáhla. – Podívala ses alespoň, co je uvnitř?
– Ano, – řekla jsem. – Zdá se, že to nebyl jen suvenýr.
– No vidíš, – klidně odpověděla ona. – Chtěla jsem, aby se ve vaší rodině držely peníze. Škoda, že to nevyšlo.

Pověsila jsem telefon a rozesmála se. Ne zle, ne hystericky — prostě lidsky. Tolik let ta kočka stála na poličce, chytala prach, dráždila svým nesmyslným vzhledem, a teď — bylo to. Rozbila se a poprvé přinesla užitek.

Posadila jsem se na podlahu a posbírala střepy. Prsty se mi třásly a hlavou mi vířila myšlenka: «To je symbol. Nejprve prasklina v manželství, pak porcelán, pak já — sama, ale alespoň peníze zůstaly celé».
Vstala jsem, dala střepy do pytle, vyhodila je do odpadků a najednou mi došlo, že poprvé po dlouhé době je v bytě ticho — ne prázdné, ne pusté, ale klidné.

Rozhodla jsem se — koupím si to, po čem jsem dlouho toužila, ale pořád na to «nebyl čas». Novou televizi, vysavač, kvalitní povlečení — bílé, bez růžiček a «rodinných» vzorů.
Ne luxus, jen věci, které budou jen moje. Bez jeho komentářů, že «to jsou blbosti».

Druhý den jsem šla do obchodu. 
Koupila jsem to, co jsem si vybrala a chtěla. Neporovnávala jsem, nepochybovala jsem. Vyšla jsem z obchodu s obrovským nákupním vozíkem a pocitem, jako bych si ze života vzala zpět kousek sebe.

Doma jsem zapnula televizi, rozbalila vysavač. Vysavač — lehký, výkonný, bez kabelu. Vysávala jsem celý byt. Zdálo se, že nevytírám prach, ale vše staré, nepotřebné, lpící.

Pak jsem se připojila na internet a objednala si nové povlečení, teplý pléd a malou lampu na noční stolek.
Směšné, samozřejmě: tchyně chtěla, aby «se v rodině držely peníze», ale vyšlo to — vše obráceně.

Nevzala jsem jí volání zpět. Jen jsem převázala obálku stuhou a vložila ji do zásuvky stolu. Ať tam leží. Moje malá «černá hodinka» už nastala — teď už jen bílé pruhy.

V noci jsem poprvé po dlouhé době spala klidně. Bez tíže, bez myšlenek. Prostě jsem spala.
Ráno jsem vstala, otevřela okno, vpustila chladný vzduch a pomyslela si:
«Tak to je vše. Kočka se rozbila — a s ní vše, co bránilo dýchání».

A jak byste se zachovali na mém místě — nechali byste si ty peníze nebo byste je vrátili zpět?