Desetidenní prázdninová romance. Nabídka ruky a srdce. A pak se stalo něco, co jsem od sebe vůbec nečekala…

Hudebníci vyšli z křoví, on poklekl, otevřel krabičku a ta se zatřpytila — a uvnitř mě se všechno sevřelo.
— Počkej, — řekla jsem. — Známe se deset dnů. Jsi z jiné země. To je vzdálenost, rozdílné životní rytmy… Potřebuji trochu času.
On vstal, schoval ruce do kapes, zhluboka se nadechl:
— Nežádám tě, abys teď za mě šla. Dva roky po rozvodu a teprve tady jsem poprvé cítil, že někdo vedle mě je ten pravý člověk. Bál jsem se, že odletíš, a ten pocit odletí s tebou. Promiň za divadlo.

Hudebníci se nesměle rozptýlili někde za terasou. On otevřel krabičku znovu a tiše řekl:
— Vezmi si prsten jen jako vzpomínku na mě. Ne jako slib. Ať je to malá kotva: pokud někdy pocítíš, že stojí za to to zkusit — nasadíš si ho sama. Pokud ne — ať zůstane v šuplíku, a já to pochopím.
Váhala jsem. Padesát let — už bys měla znát cenu velkolepých slov a rychlých akcí. Ale v jeho hlase nebyl žádný tlak, jen upřímnost a strach ze ztráty. Vzala jsem krabičku a rozpačitě se usmála:
— Opravdu potřebuji čas.
— Počkám na tebe, — odpověděl. — A budu psát. Bez tlaku. Jen aby ses věděla: jsem tady.

V letadle ležela krabička v kapse tašky, těžká jako kamínek z pláže. Dívala jsem se z okénka a najednou jsem se přistihla při zvláštním klidu: žádná euforie, žádná «pohádka pro dva», jen tichý pocit — možná opravdu stojí za to začít. V padesáti to zní skoro drzým způsobem, ale poprvé po dlouhé době jsem necítila únavu, ale očekávání.

Začali jsme si dopisovat. Ranní «dobré», fotky jeho deště a mého, jeho kávy v papírovém kelímku a mé kočky na parapetu. Vyprávěl o práci bez hrdinských příběhů, o dospívajícím synovi, o tom, jak se znovu učí vařit polévku «jako u mámy». Žádná věta «máš», žádný špetka žárlivosti. Někdy jsme se ztratili na den nebo dva — a i to bylo dospělé, bez dramat.

Prsten jsem dala do zásuvky komody. Někdy jsem ho vytáhla, abych se ujistila: příběh nebyl jen pohádkovým snem na pláži. A pokaždé jsem si vzpomněla na jeho slova: «Vezmi to jako vzpomínku, ne jako slib».

Na podzim jsme se pokusili setkat na půl cesty — vybrali jsme město, kam by pro oba bylo pohodlné letět. Chodili jsme po muzeích, smáli se, hádali se o tom, kde je lepší káva, a přistihli jsme se, jak nám je příjemné mlčet společně. Bez ohňostrojů, bez hlasitých přiznání — prostě spolu.

Teď plánujeme trávit vánoční prázdniny spolu — přijede ke mně. Mluvíme o vánočním stromku, o jídle, o tom, jak uspořádat prostor, aby nikomu nebylo těsno. Nevím, jak to skončí. Ale vím, že nechci skrývat ten pocit jen proto, že jsem se kdysi zranila.

Krabička s prstenem je stále v zásuvce. A možná tam i zůstane — symbol toho, že někdy stačí ne sliby, ale poctivé «zkusíme to».

A troufli byste si začít vztah na dálku a v padesáti — bez záruk, ale s pocitem, že jste konečně našli «toho svého»?