Každý rok jsem pořádala manželovi oslavu doma: hosté, jídlo, hluk. Tentokrát znovu trval na tom — „jen doma“. A tak jsem udělala něco, co rozhodně nečekal…

Manžel vždy rád slavil své narozeniny doma. Říkal, že je to „tradice“, že je to „rodinné“. Každý rok to samé: seznam hostů, lahve, občerstvení, hlasitá hudba a já — v roli kuchařky, číšnice a uklízečky zároveň.

On předem upozorňuje:
— Pozvi své, já pozvu své, všichni se budeme bavit!
A já zatínám zuby a myslím si, že se vůbec nebavím. Nemám ráda tyhle sešlosti, hlasité rozhovory, vůni alkoholu, drobky všude a hory špinavého nádobí. Ale on to nechápe. Pro něj je oslava — hluk, stůl, společnost. Pro mě — klid.

Letos jsem navrhla něco jiného:
— Co kdybychom oslavili v restauraci? Bez vaření, bez úklidu. Prostě klidná večeře.
Ani mě neposlouchal:
— Ne. Jen doma. Jsem tak zvyklý. A vůbec, je ti vážně líto jednou za rok vydržet?

Neodpověděla jsem. Ale uvnitř mě to škubalo. Nelituji, že jsem to musela vydržet — lituji, že člověk, se kterým žiji tolik let, se ani nesnaží pochopit, že mi to dělá starosti.

Narozeniny nastaly. Obvykle v tento den běhám od rána po obchodech, smažím, krájím, nakrývám. Ale tentokrát jsem vstala, v klidu se umyla, oblékla a odjela k přítelkyni na kávu. Poté jsme se sešly a odjely na celý den do SPA.

Na stole jsem nechala krátký vzkaz:
“Chtěl jsi oslavu doma — tak tady ji máš.”

Telefon zvonil několikrát — nezvedla jsem ho. Vrátila jsem se až pozdě večer. Již u vchodu jsem zaslechla hlasitý smích a  hudbu. Vcházím domů, v kuchyni — hromada neumytého nádobí, prázdné obaly a krabice z donášky jídla.  Hosté, manžel v rozpacích. Někdo se ptá:
— A kde je paní domu?
Odpovídá rozpačitě:
— No… něco jí nebylo dobře.

Vstoupila jsem tiše, bez křiku. Pozdravila jsem, sedla si v koutku. Hosté byli zaražení, někdo se začal sbírat. Za 20 minut byli všichni pryč. V bytě — ticho, vůně jídla a únava. Manžel chodí po kuchyni, snaží se něco říct.

— Mohla jsi alespoň varovat, — konečně vydechne.
— Varovala jsem, — odpovídám klidně. — Jen jsi neposlouchal.

Posadil se naproti a dlouho mlčel. Pak tiše řekl:
— Bez tebe je doma jaksi… prázdno.
Přikývla jsem:
— A víš, poprvé v životě mám klid.

Tehdy poprvé sám začal uklízet stůl. Ne proto, že bych ho požádala, ale protože pochopil. Bylo mu trapně, ale viděla jsem — uvědomil si, že oslava se nekoná sama od sebe. Že za každou jeho zábavou je něčí únava, křivdy a špinavé nádobí.

Následující den sám navrhl:
— Příští rok to uděláme v restauraci. Nebo někam vyrazíme jen my dva. Bez hostů.
Jen jsem se usmála. Možná konečně slyšel.

Pak jsem si pomyslela — vždyť jsem se nezlobila kvůli oslavě. Zlobila jsem se kvůli tomu, že jsem příliš dlouho předstírala, že se mi to všechno líbí.

Stalo se vám někdy, že jste „přestali trpět kvůli míru v rodině“ a prostě dělali to, co jste sami chtěli?