V letadle na našich sedadlech seděl starší pár. Už jsem se chtěl rozčilovat, ale jejich slova mě ponechala beze slov…

Vcházíme s manželkou do letadla. Máme skvělá sedadla u okna — speciálně jsem si připlatil, abychom mohli vidět západ slunce a letět pohodlně. Myslím si: teď se usadíme, dáme si kávu, a v klidu doletíme. Přicházíme — a na našich místech sedí starší pár. Asi sedmdesát pět let, upravení, skromní, drží se za ruce.

— Promiňte, — říkám zdvořile, — ale to jsou naše místa, připlatili jsme si za ně.
Muž se zmateně podívá na lístky ve svých rukou, pak na svou ženu.
— Ano, synku… Jenže nám je tu pohodlně. Jsme spolu, u okénka… — odpověděl nejistě.
Snažím se nezlobit, ale uvnitř už roste podráždění: letadlo je téměř plné, všichni spěchají, a oni sedí a nehýbají se.

Přichází letuška. Vysvětluji situaci, ukazuji lístky. Přikývne a už chce zdvořile požádat, aby si přesedli. Ale potom žena, úplně šedovlasá, v jednoduchých šatech a s třesoucíma se rukama, tiše říká:
— Slečno, prosíme… Nikdy jsme předtím nelétali. Je to náš první let. Letíme za vnukem na svatbu. Pozval nás, a tak jsme chtěli vidět, jak letadlo vzlétá… prostě z okna. Jednou v životě. Upřímně, jsme velmi nervózní…

V salonku se stalo nějak tišší. Podíval jsem se na manželku — už se na mě dívala, a v jejích očích byla prosba. Beze slov.
— Ať tu zůstanou, — řekl jsem letušce. — Posadíme se vzadu.
Letuška přikývla a vděčně se usmála. Našli jsme dvě volná sedadla blíže u ocasní části.

Když letadlo odlepilo od země, nechtěně jsem se podíval vpřed. Seděli, drželi se za ruce a oba se dívali z okna, jako děti. Muž něco říkal své ženě, a ta se smála a přitiskla dlaň na okénko, jako by se bála, že je to všechno jen sen.

Uvědomil jsem si, že jsem dlouho neviděl takovou upřímnou radost. Nehranou, ne pro fotky — ale opravdovou, jednoduchou. Radost lidí, kterým život daroval malé zázraky.

Když letuška procházela kolem, zašeptala mi:
— Oni opravdu letí poprvé. Celé ráno byli nervózní, ptali se, jak nezmeškat, co si mají vzít s sebou. Dokonce mají pasy čtyřicet let staré — ještě sovětské.

Po přistání jsem vstal, abych si vzal zavazadlo, a znovu je spatřil. Muž pečlivě pomáhal své ženě, aby si oblékla kabát, zapnul jí zip, upravil šátek. Podívala se na něj tak, jako by se za těch padesát let nic nezměnilo.

Když jsme vystupovali z letadla, trochu se zdržel u východu, podíval se na mě a řekl:
— Děkujeme vám, synku. Nikdy jsme si s ní nemysleli, že zažijeme den, kdy uvidíme zemi z nebe. Teď bude mít vnuk aspoň co vyprávět.

Nedokázal jsem odpovědět, jen jsem přikývl. A možná poprvé po dlouhé době mi zaskočilo v krku.

Šli jsme s manželkou tiše terminálem. Pak řekla:
— Víš, občas se zlobíme na malichernosti. Místa, lístky, pohodlí… A někdo jenom sní, že jednou za život uvidí mraky.

Uvádím si, že tohle je asi opravdové bohatství — když dokážeš mít radost z takových jednoduchých věcí.

A vy byste přenechali své místo, kdybyste věděli, že pro tyto lidi je to první a možná jediný let v životě?