Přijela jsem na víkend k mámě a ona mě přivítala s koláčem a zářícíma očima. „Mám chlapa,“ řekla. Ale když jsem otevřela dveře a uviděla, kdo stojí na prahu, mé ruce se třásly…

Přijela jsem k mámě na víkend. Byla celá zářící – s nalíčením, účesem a v nových šatech, napečené dorty, prostřený stůl. Byla jsem překvapená:
— Mami, co je to za oslavu?
A ona se usmála a trochu rozpačitě odpověděla:
— Mám chlapa.

Nechtěla jsem věřit. Máma má třiašedesát. Po tátově smrti byla deset let sama a říkala, že „nikoho nepotřebuje“. A teď – muž. Po pár hodinách zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a málem jsem upustila tác s pirohy. Na prahu stál doktor z její polikliniky. Ten, co ji léčil, když měla problémy se srdcem.

Hned jsem ho poznala. Tehdy volal i večer, ptal se, jak se cítí, jestli nezapomněla vzít léky. Myslela jsem tehdy, že je to prostě dobrý doktor. A teď tu stál s kyticí tulipánů a nesmělým úsměvem, v rukou držel tašku s ovocem.

— Dobrý večer, — řekl.
— Vstupte, — odpověděla jsem a ustoupila stranou.

Maminka ho přivítala jako vlastního. Sedli si do kuchyně, mluvili tiše, jakoby se znali dávno. Slyšela jsem jejich smích – ne hlasitý, ne hraný, ale zkrátka domácí. Vyprávěl, jak má rád chalupu, jak sám peče chléb, jak se mu stýská po dceři, která žije v zahraničí. Máma ho poslouchala jako školačka.

Bylo to zvláštní. Radostné a trochu hořké. Protože jsem viděla, jak vedle něj rozkvetá, ale hluboko uvnitř stále žil stín táty.

Po večeři jí pomáhal uklízet stůl. Maminka něco upustila, on se sklonil, zvedl to a dotkl se její ruky. Usmála se tak, jak jsem už dlouhá léta neviděla. Prostě – šťastně. Bez ostychu, bez přetvářky.

Když odešel, zeptala jsem se:
— Mami, jsi si jistá?
Podívala se z okna, kde už se stmívalo, a tiše řekla:
— Nejsem si jistá ničím. Ale jsem naživu. A dřív jsem jen existovala. Neslibuje mi zázraky, neříká krásná slova, ale přichází. A vedle něj se cítím klidně.

Tehdy jsem nic neodpověděla. Jen jsem přistoupila a objala ji. Na hrudi bylo všechno – úzkost, radost a jakási zvláštní vděčnost.

Druhý den přišel znovu. Přinesl léky, pomohl opravit kohoutek, pak zůstal pít čaj. A když se máma smála, najednou jsem pochopila, že už necítím žárlivost. Jen úlevu. Kdo přece řekl, že po šedesátce se nedá milovat, starat se a čekat na večerní hovory?

Máma se nezměnila – jen se znovu stala sama sebou. Ženou, která chce žít, oblékat se, péct koláče a čekat na někoho k večeři.

A já jsem odjížděla domů a stále přemýšlela: možná tohle je opravdový zázrak – když láska přijde ne tehdy, když jsi mladá a krásná, ale když jsi se naučila vážit si tepla?

A vy byste dokázali přijmout, že se vaší mámě po dlouhých letech samoty objevil někdo nový?