Manžel odešel k jiné, odnesl z bytu všechno — dokonce i pohovku. A o rok později jsme se setkali, podíval se na mě a nepoznal ženu, kterou kdysi ponížil
Manžel odešel k jiné ženě a odvezl z bytu vše — dokonce i pohovku a naši ložnici se nebál rozebrat do šroubků. První měsíc jsme spali na nafukovacích matracích a jedli na zemi. Volal a smál se:
— Tak co, jak se vám žije bez mých peněz?
Poslechla jsem si to ponížení dvakrát a pak jsem ho zablokovala. Bylo to velmi těžké. Počítala jsem každou korunu, bála se otevřít ledničku, abych si nepřipomněla, že je téměř prázdná. Syn se tiše ptal, kdy si zase koupíme postel, a já se usmála a říkala, že brzy. I když sama jsem nevěděla, jak se z té díry dostat.
Jednou jsem se probudila a uvědomila si — čekat už není na co. Nikdo nepřijde, nezachrání, nepřinese pohovku. Prodala jsem nadbytečné věci, půjčila si od kamarádky, našla si druhou práci. Unavena k slzám, usínala jsem v autobuse, ale přestala jsem se litovat. Začala jsem si kousek po kousku skládat život jako rozbité zrcadlo. Bez iluzí, bez něj.
Po pár měsících jsem dostala povýšení. Malé, ale pro mě — jako nový začátek. Poté jsem absolvovala kurzy, našla si práci v jiné firmě. Peněz bylo dost, dokonce jsem začala šetřit. A poprvé po dlouhé době jsem si koupila nové šaty do kanceláře. Pamatuju si, jak jsem stála před zrcadlem a myslela: “Tady jsem — já. Bez něj. A dokázala jsem to.”
Rok utekl rychle. Se synem jsme si koupili na hypotéku nový byt — malý, ale útulný. Sama jsem vybrala nábytek, koupila pohovku, o které jsem snila. A najednou ve mně nastal klid. Ne radostný, ne pyšný — prostě klid. Už jsem nečekala na telefonáty, nekontrolovala, jestli je online.
Pak jsme se náhodou setkali. V obchodním centru. Byl s tou ženou — nervózně se rozhlížel, mluvil s někým po telefonu, něco mumlal. Uviděl mě a ztuhl. Dlouho se díval, jakoby se snažil vzpomenout. A já stála v drahém kabátu, s nákupními taškami, se synem, který mě držel za ruku.
— Ty… jsi se změnila, — řekl, když se odvážil přistoupit.
— Ano, — odpověděla jsem klidně. — Teď jsem šťastná.
Chtěl něco dodat, ale nemohl. Jeho oči zalétly k synovi, pak k mým náušnicím, k tašce. Viditelně se snažil pochopit, odkud to všechno pochází. Ale mně to bylo jedno. Poprvé po dlouhé době — jedno.
Někdy přemýšlím: kdybych tehdy nespadla na úplné dno, stala bych se takovou, jakou jsem teď?
A věříte, že bolest se jednou změní ve sílu?
