Manžel začal počítat každou korunu… A tehdy jsem pochopila, že neztrácíme peníze, ale jeden druhého

– Zase neseš plné tašky z „Alberta“? – přivítal mě Petr, sotva jsem vstoupila do bytu. Déšť mi stékal po kabátu, a on už stál s účtenkou v ruce. – Říkal jsem přece, že tenhle týden musíme vyjít s třemi tisíci korun!
Dívala jsem se na něj, na jeho napjatá ramena, a nemohla uvěřit, že takhle teď vypadají naše rozhovory. Kdy jsme si naposledy povídali o sobě, ne o penězích?

Kdysi to bylo jiné. Petr se uměl smát, dováděl s naší malou Terezou, nosil mi květiny z trhu a já mu obědy do práce. Neměli jsme mnoho, ale byli jsme šťastní.

Pak ale přišla krize. Petr ztratil zakázky, splátky se hromadily. Domů chodil mlčky, unavený. Jednoho večera přinesl sešit.
– Odteď si budeme psát všechny výdaje. Musíme vědět, kam mizí peníze.
– To je vážně nutné? – zeptala jsem se.
– Jinak skončíme v dluzích, – odpověděl.

Od té doby ležel v kuchyni „rodinný rozpočet“. Každý můj nákup byl malý přestupek. Jogurt pro Terezu, káva pro mě – všechno bylo špatně.
– Bylo to opravdu nutné? – ptal se pokaždé.

Jedno ráno, když jsem Tereze pomáhala s botami, se mě zeptala:
– Mami, proč je táta na tebe pořád naštvaný?
Zůstala jsem stát. Jak vysvětlit dítěti, že u nás doma místo lásky vládne strach utratit?

Večer jsem sedávala u okna a přemýšlela, jestli je to ten samý muž, se kterým jsem kdysi chtěla cestovat po horách.
Zkoušela jsem s ním mluvit.
– Bolí mě to, Petře. Už se necítím jako tvoje žena, ale jako účetní.
– Ty to nechápeš, – povzdechl si. – Ty dluhy mě dusí.
– Ale my nejsme tabulka v Excelu, jsme rodina, – řekla jsem.
– Rodina má být zodpovědná, – odpověděl suše.

Začala jsem se domova bát. Kamarádka Jana mě zvala do kina.
– Pojď, odpočineme si.
– Nemůžu. Petr by se zlobil, že utrácím.
– Víš, co je nejhorší? – řekla tiše. – Když člověk začne šetřit ne peníze, ale sám sebe.

Jednou večer seděl Petr u počítače.
– Víš, kolik utratíš za kosmetiku? – zeptal se.
– To je moje jediná radost… – špitla jsem.
– Odteď kupuj jen to, co je nutné, – řekl bez pohledu.

Tu noc jsem dlouho brečela v koupelně. Ne kvůli penězům, ale proto, že jsem měla pocit, že už neexistuju. Jen položka v rozpočtu.

Jednoho dne přinesla Tereza ze školky obrázek. Tři postavy – já, ona a Petr. Ale on stál stranou, bez obličeje.
– Proč je táta sám? – zeptala jsem se.
– Protože je pořád smutný, – odpověděla.
Tehdy mi došlo, že neztrácíme kvůli nedostatku peněz, ale kvůli tichu, které se mezi nás vkradlo.

Navrhla jsem, že půjdeme k psychologovi.
– My to zvládneme sami, nejsme žádní slabosi, – odsekl.
Ale nic se nezměnilo.

Až jednou, když jsem Tereze koupila šaty na školní vystoupení, zase zvýšil hlas.
– Nač? Vždyť měla staré!
– Petře, jestli jsou pro tebe důležitější peníze než my, možná bys měl žít sám.

Druhý den ráno byly jeho věci u dveří. Na stole lístek: „Potřebuju čas.“
Večer jsem poprvé po letech usnula sama. A poprvé v klidu.

Teď žiju s Terezou v malém bytě v Brně. Není to lehké – počítám každou korunu, ale nikdo mi už neříká, že jsem utratila moc.
Občas si říkám, jestli jsme mohli naši rodinu zachránit. Možná ano. Ale na to musí chtít oba.

Peníze jsou důležité, ale nikdy by neměly nahradit slova děkuju, miluju tě a chybíš mi.
A ty? Cítila ses někdy jako číslo v domácím rozpočtu? Jak udržet lásku, když život nutí počítat nejen koruny, ale i úsměvy?