Moje maminka má 68 let. Řekla, že jede na výlet s kamarádkou. A potom mi poslala fotku, ze které jsem oněměla…
Dlouho jsem se dívala na tu fotku. Maminka — ve světlých šatech, s pečlivě upravenými vlasy, s růžovými tvářemi, se směje. A vedle ní skutečně muž. Ne mladý, ale s dobrou tváří, s tím pohledem, ve kterém je — pozornost a něha. Sedí blízko sebe, a z výrazu jejího obličeje jsem pochopila: je šťastná, skutečně šťastná.
Nevydržela jsem a hned jsem jí napsala:
– Mami, kdo to je?
Odpověď nepřišla hned. Až za pár hodin, stručně:
– Řeknu si ti později. Jen buď klidná, se mnou je všechno v pořádku.
Sedím, koukám na obrazovku a přemýšlím — kdy jsem ji naposledy viděla tak živou? Celé mé dětství nás s bratrem vychovávala sama. Pracovala bez dnů volna, nikam nejezdila, nestěžovala si, prostě žila. A pak jsme dospěli, rozprchli se do škol, následně si založili své rodiny, a ona zůstala sama.
Po týdnu se maminka vrátila. Opálená, omlazená, oči ji září.
– Tak povídej, – říkám, snažíc se neukázat rozrušení.
A ona se směje:
– Co bych měla říkat? Seznámili jsme se na exkurzi. Přišel, nabídl se seznámit. Nejdřív jsme jen povídali, pak jsme se procházeli spolu. Je vdovec, žije v jiném městě.
– A co teď? – ptala jsem se.
– Teď, – řekla maminka, – jsem si vzpomněla, jaké to je cítit se jako žena. Ne jako máma, ne jako důchodkyně, ne jako „stará“. Prostě žena, kterou někdo čeká, s kterou chce někdo pít ranní kávu.
Poslouchala jsem a uvnitř mě se vše obrátilo vzhůru nohama. Jsme zvyklí vidět rodiče silné a klidné, jako kdyby už neměli právo na osobní štěstí. A přitom jsou stejně osamělí. Stejně touží po teplu, pozornosti, lidském pohledu.
Za pár týdnů odjela znovu — k němu. Řekla, že neví, co se stane dál, ale chce to zkusit. A já poprvé v životě o ni neměla strach. Naopak — byla jsem pyšná a šťastná.
Občas mi posílá fotky. Někde na procházce, v parku, v kavárně. A na každé — ten samý úsměv. Úsměv člověka, který konečně přestal čekat na život a začal ho žít.
Často si myslíme, že po určitém věku se už nic nestane. Že vše nejdůležitější — je za námi. A možná je to naopak? Možná teprve tehdy přichází to nejskutečnější — když už nic nečekáte, ale stále umíte cítit.
A věříte, že láska může přijít, i když se zdá, že už je na ni příliš pozdě?
