Prodavačka v květinářství posměšně hodila starému muži zvadlý květ za 130 korun — ale to, co se stalo potom, ji přimělo sklopit oči hanbou…

Vešel do květinářství a v kapse měl jen 130 korun. Chtěl koupit větvičku mimózy — pro ženu, kterou kdysi miloval a ztratil. Když se mu prodavačka posměšně podala zvadlý stonek, rozhodl jsem se, že na ten den nikdy nezapomene. A to, co se stalo potom, umlčelo celý obchod.

Vešel jsem jen na chvíli — koupit kytice pro manželku a dceru. Ve vzduchu voněly růže, lilie a orchideje. Už jsem držel zabalenou kytici, když jsem u dveří zahlédl staršího muže: starý, ale vyžehlený kabát, kalhoty s puky, naleštěné, i když ošoupané boty. Jednoduchá bílá košile zapnutá až ke krku. Nezlomený, neponížený — prostě člověk, který má málo, ale má důstojnost.

Než stihl udělat krok, přiběhla k němu mladá prodavačka:
– Co tady děláte, dědo? Nepřekážejte zákazníkům.

Stařík sklopil zrak:
– Promiňte… Kolik stojí větvička mimózy?

Otráveně si povzdechla:
– Vážně? Tady nemáte co dělat. Na nic stejně nemáte.

Pomalu vytáhl z kapsy pomačkané bankovky. Rozhladil je třesoucími se prsty.
– Mám tu 130 korun. Možná to stačí… alespoň na něco?

Ušklíbla se, šla do rohu a přinesla napůl suchou mimózu se zlomeným stonkem.
– Tady. To je všechno, na co máte. Nashledanou.

Vzal větvičku tak opatrně, jako by držel křišťál, snažil se ji narovnat. Po tváři mu stekla tichá slza — ne ze zlosti, ale z té unavené bolesti, která se sbírá roky.

Přistoupil jsem k pultu, položil své kytice a řekl:
– Zabalte mi tu nejkrásnější kytici mimózy. Tu nejlepší, kterou máte.
– Pro vás? – zeptala se překvapeně.
– Ne. Pro něj.

V obchodě se rozhostilo ticho. Výsměch zmizel z její tváře, tiše sundala z výlohy čerstvou, slunečnou kytici. Zaplatil jsem, přistoupil ke starci a vložil mu ji do chvějících se rukou:
– Pro člověka, který si zaslouží víc než zvadlou větvičku.

V očích se mu znovu objevily slzy — tentokrát plné vděčnosti. Zašeptal, hlas se mu zlomil:
– To… pro moji ženu. Dnes by měla narozeniny.

…Už je pět let pryč. Každý rok v ten den za ní přichází — ne s přepychem, ale s tím, co milovala nejvíc: s mimózami. Jde pomalu, opírá se o starou hůl a pokládá žluté, hebké kuličky na chladný kámen, šeptaje ta nejjednodušší slova: „Pamatuju. Jsem tady.“ Stačila by mu jedna větvička za 130 korun, ale nestačila by, kdyby v ní nebyl respekt.

A co vy — jak byste se zachovali na mém místě? Prošli byste kolem, nebo byste mu taky dali tu nejkrásnější kytici?