Matka se spoustou dětí stále žádala o dětské oblečení, nikdy jsme neodmítli a přinášeli jsme hodně, a vždycky mě zajímalo, kolik toho vlastně potřebuje. Ale když jsem zjistila pravdu, necítila jsem se dobře

V práci jsme měli ženu — matku pěti dětí. Vždycky unavená, ale zdvořilá, klidná. Často přistoupila tiše a ptala se:
— Nemáte někdo oblečení pro děti? Alespoň něco, z čeho vaše děti vyrostly?

Všichni ji litovali. Někdo přinesl svetry, někdo boty, někdo bundy. I já jsem jednou nasbírala celou tašku — dobré věci, téměř nové.
Poděkovala, přitiskla balíček k hrudi a málem se rozplakala.
— Ani si nedokážete představit, jak je to důležité, — řekla.

Plynul čas. Potom jsem náhodou zaslechla rozhovor kolegyň — ukázalo se, že takhle sbírá oblečení nejen u nás. Bere i od sousedů a chodí do charitativních organizací.
— Tam už má asi sklad věcí! — smály se holky.
Bylo mi z toho nepříjemné. Hlavou mi vířila myšlenka: proč tolik? Pěti dětem, ale i tak toho nemohou tolik potřebovat.

Večer jsem k ní přistoupila — klidně, bez zlosti.
— Můžu se zeptat? Proč potřebujete tolik věcí? Přeci nestíháte všechno použít.
Podívala se mi přímo do očí. Neztratila rozvahu.
— Není to pro sebe, — odpověděla tiše. — Předávám to dál.
— Komu dál?
— Do vesnice, kde jsem dřív žila. Jsou tam rodiny, které na tom nejsou lépe než já. Bez vody, bez dřeva. Jejich děti běhají bosy. Všechno jim vozím — vlakem, každou sobotu.

Mlčela jsem.
— Prostě vím, jaké to je — když je dítěti zima, a vy nic nemůžete udělat. Lidé mi pomáhají, a já to posílám dál. Ne každý musí vědět, komu a proč. Hlavní je, aby věci hřály, — řekla.

V té chvíli mi bylo stydno.
Vzpomněla jsem si, jak jsem o ní špatně uvažovala. Jak jsme se smály.
Ona ale jen konala dobro — bez hlasitých slov, bez fotek na internetu, bez vděků.

Teď, když třídím skříň, už nepřemýšlím, «komu bych to dala». Prostě jí to přináším.
Protože vím, — dostane se to tam, kde je to potřebné.

A pomohli byste někomu, kdyby jste přesně nevěděli, kam vaše pomoc půjde?