Manžel mi daroval k výročí svatby parfém, který se mi nelíbil, a já ho ze zlosti vyhodila, ale časem se ukázalo, že skrýval tajemství, o kterém jsem se dozvěděla příliš pozdě…

Na naše desáté výročí jsem muži dala hodinky jeho snů.
A on mi daroval levný parfém v plastové lahvičce.
Tak mě to rozzlobilo, že jsem ho odložila stranou a ani jednou ho nepoužila.

To byly naše poslední svátky – za tři týdny už tu nebyl.
Bolest ze ztráty byla nesnesitelná. Pořád dokola jsem si přehrávala ten večer – už ne zlobou nad dárkem, ale nad sebou.
Za to, že jsem nechala zklamání zastínit lásku.

Chyběl mi jeho smích, jeho hlas, jak mi připomínal pít vodu, když jsem byla moc zabraná do práce.

Dnes, když jsem uklízela doma, jsem ten flakón náhodou shodila.
Když dopadl na podlahu, víčko odskočilo a vypadl z něj malý složený lístek.
Ruce se mi třásly, když jsem ho zvedla.

Uvnitř byl vzkaz napsaný jeho rukou:
«Vím, že tento parfém je jen dočasný dárek, ale příští měsíc tě překvapím tím náhrdelníkem, o kterém sníš. Děkuji ti, že ve mně věříš, i když to říkám příliš zřídka. Jsi můj věčný dar».

Seděla jsem na podlaze, tiskla flakon a vzkaz k hrudi a slzy mi tekly nepřetržitě.
A náhle jsem jasně pochopila: celý život se mnou mluvil ne slovy, ale činy.
A já čekala na přiznání a nevšimla si, že mě miloval po svém – prostě, tiše, každý den.

Tyto parfémy vůbec nebyly „levné“ – skryl svou lásku ve skromném balení, šetřil na něco většího.

Ale skutečným darem nebyl náhrdelník.
Byla to jeho pozornost, úsilí, jeho tichá věrnost, kterou jsem tehdy nebyla schopná vidět.

Nyní ten flakón stojí na mém nočním stolku – ne jako připomínka ztráty,
ale jako znamení té lásky, která tu vždy byla.

Někdy hodnota daru nespočívá v jeho ceně,
ale v srdci, které se za ním skrývá.
A někdy to pochopíme až příliš pozdě.