V panice jsem otevřela dveře do pokoje své dospívající dcery a to, co jsem uviděla, mě ohromilo…

Mám dceru, je jí čtrnáct let. Chodí s chlapcem, kterému je také čtrnáct. Je slušný, zdraví, zuje se u dveří, děkuje – prostě normální, klidný kluk. Každou neděli k nám chodí. Obvykle kolem poledne. Jdou do jejího pokoje, zapnou lampu, pustí hudbu potichu a takto spolu tráví skoro celý den. Já jim nevyrušuji: přináším sušenky, čaj, někdy ovoce – a jdu pryč. Dveře máme podle pravidla vždy lehce pootevřené. Připomínám jim to, a oni se nehádají.

Ale v poslední době mě začala přemáhat úzkost. Znáte ten pocit, když si sami začínáte vymýšlet strašidelné příběhy? Tak to mám i já. Myslím si: „Je jim čtrnáct, hormony, zavřené dveře, celý den spolu… A co když…“ Věřím své dceři. Chlapec je dobrý. A přesto se mi v hlavě honí nesmysly. Toho nedělního dne jsem chodila po kuchyni sem a tam, umývala stále stejný hrnek, naslouchala krokům v chodbě a sama sebe hecovala. Pak jsem si pomyslela: „Dost, půjdu to zkontrolovat“.

Přistoupila jsem ke dveřím a už jsem držela kliku – srdce tepalo. Otevřela jsem. V místnosti bylo tlumené světlo, na stole ta lampa. A ten pohled byl tak obyčejný, že jsem na chvíli zkameněla: moje dcera sedí na podlaze, sluchátka nemá na uších, ale na krku, vlasy má v culíku. Před ní je sešit s čtvercovým papírem, spousta samolepek, fix. Vedle ní sedí její přítel. Sedí, mračí se, drží tužku, na tváři výraz čistého utrpení matematiky. Na koberci jsou otevřené dvě učebnice, jedna je úplně plná záložek. Talíř se sušenkami, který jsem přinesla před půl hodinou, je téměř nedotčený – jedna sušenka je nakousnutá a odložena stranou.

Dcera zvedla oči, vypadala trochu vyděšeně:
— Mami, je všechno v pořádku?
Stála jsem tam jako hlupák a cítila, jak je mi to trapné. Protože před deseti minutami jsem si v hlavě přehrála úplně jiné scény. Vydechla jsem a řekla:
— Ano. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli nechcete přidat světlo?

Chlapec byl zahanbený, usmál se dětsky:
— Potřeboval bych světlo v hlavě. Tyhle vzorce mi vůbec nejdou.
A ukázal na stránku, kde byly samé iksy a závorky. Dcera klidně, bez podráždění, řekla:
— Podívej, roztřídíme to na kroky. Nejdřív vytkneme společný násobek, potom to takto rozložíme…
A ukazuje mu pomalu, kreslí šipky, podtrhuje, čeká, než to sám dopíše. Žádné povzdechy, žádné „tak proč to nechápeš“. Trpělivost železná. Pomyslela jsem si, že by mi takový klidný tón taky neuškodil, když jsme spolu dělaly úkoly na základní škole. Taky bych se to od ní mohla naučit.

Sedla jsem si na kraj postele, chvíli jsem seděla. Nadšeně se přeli, co má být první – dělení nebo sčítání, smáli se, když si spletl znak. On na mě pohlédl s respektem, jako bych jim dělala zkoušku. Řekla jsem:
— Půjdu pro čaj. Kdo jaký?
On:
— Mně jakýkoliv, který mi přinese „štěstí“.
Dcera:
— Černý, jako vždy, mami. Skoro jsme téma dokončili.

Zatímco se vařila konvice, seděla jsem v kuchyni a přemýšlela, jak snadné je pro nás, dospělé, nafoukat prázdné místo v hlavě až do velikosti katastrofy. Sama jsem stanovila pravidla: dveře pootevřené, žádné přespání, chraňte se navzájem, žádejte o svolení. Věřím – ano. A zároveň se bojím, protože je moje. Moje holčička. Ve čtrnácti už to není dítě a ještě není dospělá. A já se také musím učit: nepanikařit, mluvit, nadechovat se a vydechovat.

Přinesla jsem čaj, sušenky, upravila závěs, aby světlo lépe dopadalo. Řekla jsem:
— Jsem v kuchyni. Když něco budete potřebovat, zavolejte.
Chlapec poděkoval, dcera kývla. Nechala jsem dveře pootevřené víc než byly a odešla.

Po hodině se chystal domů. Poděkoval ještě jednou, řekl, že teď už „snad pochopil, jak ty iksy rozdělit do rohů“, zasmál se. Obul se u dveří, pečlivě položil hrnek do dřezu. Rozloučili jsme se. Zavřela jsem dveře a šla do pokoje ke své dceři. Už skládala samolepky do krabičky, dávala učebnice pryč. Sedla jsem si vedle ni na podlahu, obě jsme chvíli mlčely. Pak si položila hlavu na mé rameno a tiše řekla:
— Mami, víš, že nejsem hloupá.
— Vím, – odpověděla jsem. – Jen jsem někdy hloupá já.
Obě jsme se usmály.

Potom mi řekla, že ho čeká brzy písemka, je nervózní, rodiče pracují dlouho do noci, a jí není líto mu pomoci. Řekla to tak klidně, že mi to bylo příjemné. Omluvila jsem se za to, že jsem vtrhla dovnitř, řekla, že jsem se zbytečně polekala. Neurazila se. Řekla:
— Chápu. Jsi máma. Jen se prosím ptej, ano? Neděláme nic „takového“. Máme i tak spoustu práce.
A pak, jako mimochodem:
— Děkuji, že mi důvěřuješ a neříkáš trapné vtipy. Je to důležité.

Tak to je. Žádná dramata. Žádné hlasité slova. Obyčejná neděle, obyčejné děti, obyčejná matematika, která všechny, kromě učitelů, přivádí k slzám. A já jsem si večer sedla v kuchyni a pomyslela si: Mým úkolem není stát na stráži u dveří, ale být těmi dveřmi, skrz které mohou klidně vstoupit a mluvit. Dodržovat pravidla – ano. Ale taky se učit držet své strachy na uzdě. Ptát se, slyšet, pomoci včas.

Stále se o ni bojím. To nezmizelo. Ale nyní se bojím jinak. S důvěrou. S otevřenými dveřmi. S čajem, který přináším dřív, než si začnu vymýšlet strašidelné scénáře. A přijde mi, že to je ta opravdová “zkouška” pro nás, rodiče: ne z algebry, ale z důvěry. A chci ji projít.