Zaplatila jsem cizí ženě v obchodě za nákup. O rok později mě našla…
Stála jsem ve frontě v supermarketu.
Přede mnou byla žena s asi tříletým chlapcem. Chlapec držel v ruce jablko a hladil ho, jako by to byla hračka. U pokladny žena vytáhla kartu.
— Platba zamítnuta.
— Zkuste to znovu.
Opět. Stejné hlášení.
Pokladní vzdychla:
— Omlouváme se, na účtu nejsou peníze.
Žena zbledla, pak se náhle odvrátila — a rozplakala se.
— Nemám čím nakrmit syna, — zašeptala.
A v tu chvíli jako by něco v hrudi zaklaplo.
Přistoupila jsem blíž.
— Zaplatím to.
Podívala se na mě, jako bych byla blázen.
— Cože? Proč?
— Protože můžu.
Vytáhla jsem kartu, projela ji, aniž bych se podívala na částku.
50 eur — pro mě jen číslo.
Pro ni — celý den života.
Plakala, děkovala, prosila mě, abych jí nechala číslo.
— Vrátím vám to, přísahám.
— Není třeba. Stačí, když nakrmíte syna.
Odešla jsem. A zapomněla.
Jako zapomínáme na malé dobré skutky, když život běží dál.
Uplynul rok.
Seděla jsem v kavárně s notebookem.
Přistoupila ke mně žena.
— Promiňte, jste Klára?
Zvedla jsem oči — a hned ji poznala.
Ta samá.
Jen teď — s úsměvem. Unaveným, ale upřímným.
— Potkaly jsme se v obchodě, — řekla. — Zaplatila jste mi nákup.
— Pamatuji si. Jak se máte?
— Mohu popsat svůj příběh?
Posadila se naproti a začala vyprávět.
Manžel odešel, vzal si vše. Karty, účet, naději.
Se synem tři dny jedli jen kaši uvařenou ve vodě.
Ten den chtěla koupit jen chléb a mléko.
Když karta neprošla, myslela si, že je všemu konec.
— Stála jsem a myslela si: takto končí život.
A pak jste přišla vy. A prostě… pomohla. Bez slov, bez podmínek.
Dokonce jste se nezeptala na jméno.
Vytáhla obálku.
— Spořila jsem celý rok. Chci vám to vrátit.
Uvnitř bylo těch padesát dolarů.
— Není to nutné, — řekla jsem.
— Je. Zachránila jste mě. To je můj dík.
Vzala jsem si obálku. Ne kvůli penězům. Kvůli smyslu.
— Pak je dám někomu dalšímu.
Usmála se:
— Ať dobro pokračuje dál.
O týden později jsem opět stála ve stejném supermarketu.
Přede mnou byl starší muž.
Chléb, mléko, pár vajec.
— Chybí mi dva dolary, — řekl. — Dejme pryč chléb.
Otevřela jsem peněženku. Uvnitř — těch padesát.
Vytáhla jsem dva dolary.
— Doplatím to.
Byl zmatený:
— Není potřeba…
— Je potřeba. Jednou to někdo udělal pro mě. Teď — je řada na mně.
Usmál se.
— Děkuji. Jste dobrý člověk.
— Jen předávám dál.
Když jsem vyšla z obchodu, v ruce zůstala obálka s osmačtyřiceti dolary.
A myšlenka: kolik osudů lze změnit těmito penězi?
Pět? Deset? Nebo jeden, ale tak, že pak zachrání další?
Řetěz dobra.
Věříte, že se dobro vrací?
A může jeden náhodný nákup skutečně změnit něčí život?
