Otec mi poprvé přiznal, že mi celý život záviděl. Důvod mě zasáhl do hloubi duše a nevěděl jsem, co na to odpovědět

Seděli jsme na rybách, jako to děláme každé léto. Tiché jezero, rybářské pruty, termoska s čajem — náš rituál od dětství. Otec byl vždy tichý, ale toto ticho bylo nějak těžké. Cítil jsem, že chce něco říct. Nakonec odložil prut, podíval se na vodu a pravil: — Aleši, musím ti něco přiznat. Vyvedlo mě to z míry kvůli jeho tónu. — Záviděl jsem ti. Celý tvůj život. — Mluvil tiše, aniž by se na mě podíval. Pustil jsem prut. — Co?

Otec se dál díval na vodu, jako by se bál setkat se se mnou očima.

— Od toho dne, kdy ses narodil, věděl jsem: budeš mít jiný život. Lepší než ten můj. A byl jsem rád. Ale zároveň… záviděl jsem.

Nechápal jsem, o čem mluví. Můj otec — úspěšný člověk, vážený ve městě, který si vybudoval kariéru od nuly. Co mi mohl závidět?

— Když jsi šel na univerzitu, byl jsem hrdý, — pokračoval. — Ale uvnitř byla ta malá červí díra: proč on má to, co já neměl?

Otec mi vyprávěl svůj příběh. V šestnácti letech opustil školu, protože musel pracovat a pomáhat rodině. Jeho otec zemřel, matka zůstala sama se čtyřmi dětmi. Otec, jako nejstarší, převzal odpovědnost. Pracoval v továrně, celý plat dával matce, zapomněl na své sny.

— Chtěl jsem se učit, — říkal. — Chtěl jsem se stát inženýrem. Učitelé říkali, že mám schopnosti. Ale na výběr nebylo. Rodina potřebovala peníze, ne moje sny.

Pracoval celý život ve stejné továrně. Vzestoupil na mistra, vydělával dobře, zajišťoval naši rodinu. Ale uvnitř vždycky žila myšlenka: «A co kdybych studoval? Kým bych se stal?»

— A pak ses narodil ty, — pokračoval otec. — A já se rozhodl: můj syn bude mít všechno, co já neměl. Pracoval jsem na dvou pracech, abys chodil do dobré školy. Šetřil jsem každou korunu na tvou univerzitu. Dělal všechno, abys měl na výběr.

Vzpomněl jsem si na své dětství. Otec byl vždycky v práci. Přicházel pozdě, unavený, ale vždycky se ptal na školu, na známky. Nikdy nešetřil na knihách, kurzech, učitelích. Myslel jsem, že je normální — že rodiče zajišťují svým dětem vzdělání.

— Když jsi byl přijat na univerzitu, — pokračoval otec, — byl jsem šťastný. Opravdu šťastný. Ale když jsem tě viděl s knihami, slyšel, jak vyprávíš o přednáškách, o profesorech, o svých plánech… uvnitř něco svíralo. Protože jsem si myslel: tohle mohlo být mé. Můj život. Mé možnosti.

Jeho hlas se chvěl.

— Když jsi dostal diplom, plakal jsem. Z hrdosti, ano. Ale i z bolesti. Protože jsem pochopil: dal jsem ti život, který bych chtěl sám prožít.

Seděl jsem a nevěděl, co říct. Můj otec. Který se vždy zdál spokojený se svým životem. Který nikdy si nestěžoval, nemluvil o snech. Ukazuje se, že celý život nosil tuto bolest uvnitř.

— Tati, nevěděl jsem…

— Nechtěl jsem, abys věděl, — přerušil mě. — Nechtěl jsem, abys cítil vinu. To byla moje věc, ne tvoje. Nic jsi neudělal špatně. Naopak — naplnil jsi všechny mé oběti.

Otočil se ke mně, a viděl jsem slzy v jeho očích.

— Ale teď, když stárnu, jsem pochopil: musím být upřímný. Nejen před tebou, ale i před sebou. Ano, záviděl jsem. Záviděl jsem tvé mládí, tvé možnosti, tvou svobodu volby. Záviděl jsem to, co máš, o čem jsem jen snil.

— Odpusť mi, — dodal tiše. — Za ten pocit. Za to, že jsem občas, když jsem pozoroval tvé úspěchy, nemyslel jen na hrdost, ale i na své promarněné roky.

Objal jsem otce. Pevně, jak jsem ho dlouho neobjal.

— Tati, dal jsi mi to všechno. Bez tebe bych neměl vzdělání, kariéru, tento život. Vším ti vděčím.

— Vím, — zašeptal. — A to mě činí šťastným. Ale nevymaže to závist. Můžeš být hrdý a zároveň závidět. Milovat a litovat svého. Je to složité, ale je to pravda.

Seděli jsme dlouho mlčky. Rybářské pruty ležely bez povšimnutí, čaj chladl. Ale tohle byl ten nejdůležitější rozhovor v našem životě.

— Víš, co jsem pochopil? — řekl otec. — Nelituji svého rozhodnutí. Udělal jsem, co jsem musel: zajistil rodinu, dal ti budoucnost. Ale potřeboval jsem přiznat tuhle závist. Aby mě přestala skrytě pálit uvnitř.

— A teď ustala? — zeptal jsem se.

Řekl přemýšlivě, pak přikývl.

— Ano. Protože jsem to řekl nahlas. A proto, že jsem pochopil: můj život nebyl marný. Nestal jsem se inženýrem. Ale vychoval jsem dobrého syna. A to je asi důležitější.

Od toho dne se něco mezi námi změnilo. Stali jsme se bližšími. Otec začal vyprávět o svých snech, o tom, co chtěl dělat. Poslouchal jsem a poprvé jsem v něm viděl nejen otce, ale člověka s nenaplněnými přáními.

Nedávno jsem mu pomohl zapsat se do večerních kurzů inženýrství. Je mu šedesát dva, ale chodí na tyto přednášky s jiskřícími očima, jako student. Po každém kurzu mi volá a vypráví, co se dozvěděl.

— Lepší pozdě než nikdy, — řekl mi minulý týden. — Děkuji, že jsi mi nedovolil umřít s touhle touhou uvnitř.

Víte, co jsem si uvědomil? Rodiče — to nejsou bohové. Jsou to lidé, kteří mají své sny, zklamání, závisti. A občas obětují své touhy na úkor našich. A my o tom ani nevíme. Dokud nám to neřeknou.

A přemýšleli jste někdy nad tím, čeho se vaši rodiče vzdali pro vás?  A myslíte si, že je normální, že rodiče závidí úspěch svých dětí?