Pochopil jsem, že jsem byl v nepravdu, pokud jde o vztahy s matkou. Ale pochopil jsem to příliš pozdě…

Telefon zazvonil ve tři ráno. Probudil jsem se a srdce mi pokleslo — takové hovory zřídka přinášejí dobré zprávy. Byla to moje sestra. «Přijeď. Máma je v nemocnici. Je to vážné». Oblékl jsem se za minutu, nasedl do auta a spěchal. Celou cestu mi hlavou vrtala jedna myšlenka: «Jen ne teď. Prosím, ne teď». Protože jsem to nestihl. Nestihl jsem říct to hlavní. Nestihl jsem se omluvit za všechna ta léta, kdy jsem byl chladným, lhostejným, nevděčným synem. A pokud máma odejde teď, nikdy si to neodpustím.

Vtrhl jsem do nemocnice, našel pokoj. Máma ležela bledá, k ní se táhly dráty a infuze. Sestra seděla vedle ní a držela ji za ruku.
— Jak je na tom? — zeptal jsem se, sotva popadaje dech.
— Stabilní. Doktoři říkají, že nebezpečí pominulo. Ale bylo to blízko, — odpověděla.

Sklonil jsem se na židli a zakryl si tvář rukama. Strach pomalu ustupoval a místo něj přicházel stud — těžký, lepkavý, neutuchající. Posledních deset let jsem byl špatným synem. Volal jsem jednou měsíčně ze zdvořilosti. Přijížděl jsem na svátky, protože «musím». Nezajímal jsem se, jak žije, co cítí, o čem přemýšlí. Když se máma snažila mluvit, odmávnul jsem to: «Jsem zaneprázdněný». Když žádala o pomoc, nacházel jsem důvody k odmítnutí. Měl jsem za to, že mám svůj život, své cíle a na vše ostatní není čas. A máma… máma byla někde na pozadí. Zdálo se, že tu bude vždy, takže není kam spěchat.

A teprve tu noc mi došlo: ona může zmizet. Prostě vzít a odejít. A druhá šance nemusí přijít.

Máma otevřela oči asi po hodině. Uviděla mě a slabě se usmála:
— Přijel jsi.
— Samozřejmě, mami, — řekl jsem a pomohl jí udělat se pohodlněji.
— Nemusel jsi jezdit v noci. Počkala bych, — zašeptala.
Vzal jsem její chladnou, tenkou ruku:
— Mami, potřebuji ti něco říct.

Podívala se pozorně.
— Byl jsem špatným synem, — začal jsem, cítíc, jak se mi tělem chvěje hlas. — Všechna ta léta jsem myslel jen na sebe. Nevolal jsem, nejezdil, nezajímal se o tebe. Zasloužila sis lepšího.
Ona zakroutila hlavou:
— Byl jsi zaneprázdněný. Máš svůj život.
— To není omluva, — přerušil jsem ji. — Ty jsi vždy byla vedle mě, když mi bylo zle. A já… ani si nepamatuji, kdy jsem se naposledy zeptal, jak se cítíš.

Slzy mi samy od sebe tekly po tváři a nehodlal jsem je skrývat.
— Když v noci zavolali, vyděsil jsem se. A nejen o tebe — i o sebe. Protože jsem pochopil: pokud odejdeš, nikdy nestihnu říct, jak moc tě miluji, jak vděčný jsem za vše, co jsi pro nás udělala. Že jsi byla nejlepší máma, a já si toho nevážil.

Máma pohladila mou ruku:
— Nepotřebuji neustálé hovory a zprávy. Potřebuji vědět, že jsi šťastný a že jsem součástí tvého života.
— Nikdy jsi nebyla přítěž, — řekl jsem. — To já byl sobec.

Seděli jsme, drželi se za ruce, dokud neusnula. Díval jsem se na její tvář a přemýšlel o ztraceném čase: kolik rozhovorů se mohlo uskutečnit, kolik momentů — neprožito.

Od toho dne jsem se změnil. Jezdím za mámou každý týden. Společně pijeme čaj, povídáme si, někdy jen mlčíme, a to mlčení — je živé. Poslouchám její příběhy a vyprávím své. Ptám se na její názor a skutečně jej slyším. Mám zájem o její zdraví, nikoliv ze zdvořilosti, ale protože je to důležité.

Nedávno mi máma řekla:
— Víš, ta noc v nemocnici byla strašná. Ale právě tehdy jsem znovu získala syna.
Má pravdu. Té noci jsem opět našel mámu — tu, bez které by mi bylo prázdno a kterou jsem málem ztratil, aniž bych si všiml, jak moc je pro mě důležitá.

Nejstrašnější je myslet si, že je čas. Že je možné odložit hovor, návštěvu, prosté «milujte se». A pak už nezbude čas — zůstane jen lítost.

A vy říkáte svým rodičům, že je milujete a vděčně je oceňujete? Věnujete jim čas nyní — nebo stále spoléháte na později?