Objevila se v mém životě, když jsem měl manželku a dvě děti — a od toho dne se můj život už nikdy nezměnil…
V pondělí ráno přišla do našeho oddělení nová kolegyně. Seznámil jsem se, podal ruku a vrátil se ke svému stolu — obyčejné seznámení, nic víc. Ale za pár dní jsem se přistihl, že hledám její pohled, poslouchám její smích, zadržuji dech, když prochází kolem. Doma — manželka, dvě děti, tradiční večeře a plány na víkend, ale ráno se budím s myšlenkou na ni. Dlouho jsem si namlouval, že je to únava a přejde to, dokud jsem si neuvědomil: cítím něco, co jsem si dlouhá léta nedovolil. Od tohoto momentu začalo to, čeho jsem se bál přiblížit — a přesto jsem nemohl nekráčet dál…
První týdny jsem se ujišťoval, že si nevšímám očividného: svaloval jsem to na rutinu, na únavu, která mě přepadla, na to, že ve dlouhých vztazích se emoce otupí. Pracovali jsme na jednom projektu, setkávali se na poradách, zdrželi se u kávovaru a probírali nejen zprávy, ale i knihy, hudbu, města, kam bychom chtěli aspoň na pár dní odjet. Vedle ní jsem si najednou připadal živý — tím člověkem, kterým jsem býval kdysi, před rozvrhy, hypotékami a nekonečnými seznamy úkolů. Večer, když jsem se vracel domů, viděl jsem, jak je u nás vše správně zařízené: aktivity dětí, uniformy na zítřek, večeře podle časovače, rozhovory o rozvrhu a účtech. Žádné hádky, žádné bouře — hladký povrch, pod kterým se hromadí ticho. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy manželku letmo pohladil, jen tak; nepamatuji si, kdy jsme se naposledy smáli bez důvodu. Asi tehdy, když se stabilita stala důležitější než blízkost.
Jednou po práci navrhla, abychom si dali kávu. Malá kavárna u kanceláře, měkké světlo, obyčejné hrnky, ve kterých bylo najednou snadné říkat nahlas to, o čem jsem dlouho mlčel. Na rozloučenou se podívala přímo a řekla: «Nejsi šťastný. Je to vidět». Chtěl jsem jí odporovat, ale nemohl jsem: pravda nevyžaduje dlouhá vysvětlení. Fyzicky jsem nepodváděl, ale zrazoval jsem myšlenkami: čekal na její zprávy, počítal hodiny do ranního setkání, v duchu se přemísťoval k jejímu stolu. Doma to pocítili. Večer se mě zeptali: «Zamiloval ses?» Mlčel jsem, a to stačilo. Mluvili jsme až do úsvitu, bez křiku — jen čestnost, z které mrazí prsty. «Nepřidržuji, — slyšel jsem. — Ale přemýšlej: ničit rodinu kvůli pocitu, který může pominout, — to je také volba».
Za měsíc jsem se odstěhoval, pronajal malý byt nedaleko, abych mohl vidět děti co nejčastěji. Motaly se v otázkách: «Proč už s námi nebydlíš? Máš nás rád?» Učil jsem se odpovídat tak, abych neranil, a chápal jsem: ideální slova neexistují. S ní bylo vše takové, jak jsem se bál, — skutečné: procházky po práci, rozhovory bez hodin, vtipné každodenní maličkosti, ve kterých se srdce zahřívá. A vedle toho — stín: pohled, který zachytávám u starých dveří, když beru děti na víkend; vina, která neutichá ani ve šťastných dnech. Uplynul rok. Jsme spolu. Nelituji, že se naše cesta jednou křížila s její cestou. Lituji jen, že se to stalo, když můj život již byl uspořádán a něčí malé ruce si zvykly hledat mě v noci. Láska, která přišla nevhod, nedělá člověka padouchem, ale ani svatého z něj nedělá: jednoduše roztrhává strukturu běžného — a ty si vybíráš, po které šve se nitky potáhnou.
Kdybyste zjistili, že jste se zamilovali, když už máte rodinu, následovali byste tento pocit — nebo byste zůstali tam, kde vás čekají? A je možné odpustit si štěstí, které způsobuje bolest jiným?
