Byla jsem si jistá, že první láska je dávno zapomenuta… dokud jedno náhodné setkání nezměnilo vše…
Bylo mi jen dvanáct, když jsem poprvé pocítila to, co jsem později nazvala láskou. Ale tehdy to vypadalo jako něco příliš velkého, příliš opravdového, než aby se to dalo nazvat pouhou «dětskou zamilovaností». Bydlel ve vedlejším vchodu. Znali jsme se vždycky, ale jednoho dne se vše změnilo. Jeho smích se pro mě stal hudbou, jeho pohled — tajným příslibem. V létě jsme trávili večery na dvoře a jednoho dne mě chytil za ruku. Jen tak, beze slov. Mé srdce bilo tak hlasitě, že jsem si myslela — že mě prozradí. Tehdy jsem se rozhodla: «Tohle přejde». Ale roky plynuly a nepřešlo to. A pak, po mnoha letech, jsem vstoupila do obchodu a uviděla ho. Jeho oči se setkaly s mými — a celý můj svět se v jedné sekundě zhroutil…
Vždycky jsem si myslela, že ten pocit zůstane někde v dávné minulosti, spolu s dvůrkami, nanuky a hlučnými letními večery. První láska, říkali mi, — to jsou jenom emoce teenagera. Sama jsem se přesvědčovala: zapomenu, vyrostu, budu se smát tomu, jak hloupé se to tehdy zdálo. Ale všechno se ukázalo být složitější.
Byli jsme ještě dětmi, ale pamatuji si každý detail toho léta. Seděli jsme na staré lavičce, hádali se, kdo lépe hraje fotbal, jedli levné zmrzliny a smáli se, až jsme brečeli. Byl nablízku a to stačilo, aby se svět zdál úplný. A pak jednoho večera, když se dvůr už ponořoval do šera, mě vzal za ruku. Bylo to tak jednoduché a zároveň tak vážné. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem mlčela, zatímco srdce bylo připraveno vyskočit z prsou.
Na podzim se vše změnilo. Šli jsme do různých škol. On měl nové přátele, já — nové starosti. Setkávali jsme se stále méně častěji, někdy náhodou na ulici. Pokaždé jsem se tvářila, že je vše v pořádku, ale pak jsem dlouho nemohla usnout, když jsem si na něj vzpomněla.
Uplynuly roky. Dospěla jsem, studovala, pracovala, chodila s jinými. Měla jsem vztahy, které mi připadaly vážné, ale rozpadly se. Někdy jsem si myslela, že jsem na něj zapomněla, ale stačilo slyšet jeho jméno nebo vidět na ulici podobnou siluetu — a všechno se vrátilo. Bylo to jako stará rána: zdánlivě nebolí, ale při dotyku bolí tak, že to až bere dech.
Nedávno jsme se znovu potkali. Nejobyčejnější den, nejběžnější obchod. Šla jsem si pro chléb a mléko, jako vždy, a najednou jsem ho uviděla. Nejdřív jsem nepochopila — obličej se změnil, byly znát vrásky, trochu šedé vlasy. Ale když se usmál, věděla jsem: to je on. Ten kluk, který mě kdysi držel za ruku.
— Ty? — vydechla jsem, sotva zadržující třes.
— Já, — odpověděl. A v jeho hlase zaznělo to samé teplo, které jsem tehdy slyšela, před mnoha lety.
Povídali jsme si o obyčejných věcech: o práci, o rodině, o tom, jak rychle plyne čas. Pro jiné by to byl obyčejný rozhovor dvou známých. Ale pro mě každá jeho věta odrážela hluboko uvnitř, jako by znovu otevíral dveře, které jsem se snažila zavřít. Chtěla jsem se zeptat: pamatuješ si to léto? Pamatuješ si naši lavičku, zmrzlinu, ten večer? Ale mlčela jsem.
Když jsme se rozloučili, odešel a já zůstala stát na místě. A najednou jsem pochopila jednoduchou, ale krutou pravdu: první láska neodchází. Žije v nás vždy — tiše, nepozorovaně, někdy bolestně. Ať uplyne, kolik chce let, čas nad ní nemá moc.
Věříte, že první láska nikdy nezmizí? Že i po desetiletích jedno náhodné «setkání» může vrátit ty samé pocity, kvůli kterým kdysi ztuhlo srdce?
