Po letech jsme se setkali znovu a pravda se ukázala být děsivější, než jsem si mohla představit

Šla jsem rychle, v hlavě jsem si odškrtávala úkoly na večer, když za mnou někdo tiše vyslovil mé jméno. Hlas byl tak povědomý, že mi zchladly dlaně. Otočila jsem se — a uviděla tvář z toho života, kdy jsme ještě věřili, že vše je možné. Zastavil se dva kroky ode mě, jako by se bál, že okamžik ztratí, a usmál se tím úsměvem, který jsem si roky skrývala v paměti. Svět kolem se rozostřil: auta projížděla kolem, lidé zmizeli, zůstali jsme jen my dva a nedokončený rozhovor, který trval půlku života. Podíval se na mé ruce, já na jeho, na jemnou stopu po starém náramku, který jsem mu kdysi dala.

— Nemyslel jsem, že někdy ještě uslyším tvé “ahoj”, — řekl a hlas se mu zachvěl.

Učinila jsem krok vpřed, už připravená se zeptat na hlavní otázku — proč tehdy a co teď. On se nadechl, jako by se chystal potopit, a řekl: “Potřebuji ti něco říct…” A pak se stalo něco, na co jsem nebyla vůbec připravená…

Stáli jsme uprostřed ulice, jako by se čas záměrně zastavil, abychom si konečně řekli to, na co jsme dlouhé roky neměli odvahu. Mluvil tiše, jako by se bál, že někdo slyší. Nejprve — o tom létě, kdy jsme byli mladí a nevěděli, že před námi je tolik odloučení. Potom — o tom dnu, kdy z mého života zmizel bez vysvětlení.

Poslouchala jsem, ruce zaťaté v pěst. Kolik let jsem čekala na tato slova. Kolikrát jsem si v hlavě přehrávala různé vysvětlení. Ale realita byla jiná. Řekl, že se tehdy bál. Bál se vážnosti našich citů, svých vlastních slibů, budoucnosti, která mu připadala neunesitelná. A místo aby bojoval, utekl.

Mlčela jsem. Slova uvízla v krku. Uvnitř vše vřelo: křivda, bolest, a zároveň — zvláštní úleva. Konečně jsem slyšela to, na co jsem tak dlouho čekala. Ale vrátilo mi to snad léta? Dokázalo snad vysvětlení vymazat všechny ty noci, kdy jsem ležela bez spánku a přemýšlela: “Proč?”

Vešli jsme do kavárny a rozhovor pokračoval. O životě, o tom, jak každý z nás se snažil jít dál. On měl vztahy, já — rodinu, své úspěchy a prohry. Ale když se usmál nebo na mě rychle pohlédl — pochopila jsem, že ve mně stále žije ta dívka, které bylo šestnáct. Ta, která ho poprvé držela za ruku a myslela si, že celý svět teď patří jen jim dvěma.

Dívala jsem se na něj a bála jsem se přiznat si: stále cítím něco. Hluboko v duši se plápolala naděje, že možná, teď řekne: “Chci to všechno vrátit.” Ale to neřekl. Jen tiše dodal:

— Pořád jsem na tebe myslel. A možná to je nejhloupější, — doufal jsem, že se jednou znovu setkáme.

Seděli jsme až do večera. A potom mě doprovodil domů. Před dveřmi se zastavil, podíval se přímo do očí a řekl:

— Pokud mi to dovolíš, nechci znovu zmizet.

Zavřela jsem za ním dveře a opřela se o ně zády. Srdce mi bilo tak hlasitě, že se zdálo, že to slyší sousedé. Nevěděla jsem, co bude dál. Stojí za to ho znovu pustit do mého života? Dokážeme na troskách minulosti postavit něco nového? Nebo první láska vždy zůstává v srdci jen jako vzpomínka, kterou nelze oživit?

Dívala jsem se na tmavnoucí dvůr a chápala jsem: odpovědět budu muset já. Jenom já.

A co vy? Riskovali byste dát druhou šanci lásce, která vám někdy zlomila srdce?