Týden před svatbou jsem odešla od snoubence, když jsem ho viděla s jinou ženou — po 30 letech jsem od něj dostala dopis…

Tehdy mi bylo dvacet dva. Připravovali jsme se na svatbu — vybírali prsteny, smáli se, plánovali a přeli se o tom, jaký dort objednat. Byla jsem šťastná, až do morku kostí. Týden před svatbou, když jsem se vracela domů, jsem ho viděla na ulici. Stál u kavárny a vedle něj stála žena. Obímali se. Ne jako přátelé. Jako ti, co si jsou dlouho blízcí.
Ztuhla jsem. Chtěla jsem k nim přijít, ale nemohla jsem. Jen jsem se dívala, jak jí hladí po vlasech. Ten večer jsem si sbalila věci a odešla. Neřekla jsem ani slovo. Nedala jsem mu šanci vysvětlit.

Volal — neodpovídala jsem. Pak přestal. A přesvědčila jsem se, že to bylo správné. Že si to nezasloužil. Že je lepší to jednou provždy utnout než žít s pochybnostmi.
Přešly roky. Desetiletí. Žila jsem obyčejný život — práce, rodina, syn, později vnoučata. Milovala jsem, zklamala se, znovu vstala na nohy. Někdy, když jsem náhodou slyšela jeho jméno nebo píseň, na kterou se mnou kdysi tančil, jako by ve mně něco cvaklo. Ale vzpomínky jsem odháněla.

A nedávno jsem našla obálku ve své poštovní schránce. Byla nažloutlá, s jeho rukopisem — sebejistým, lehce nakloněným.
Srdce mi spadlo dolů.
Roztřesenýma rukama jsem otevřela dopis.

«Pokud to čteš, znamená to, že jsem konečně našel odvahu. Tehdy, před 30 lety, jsi vše pochopila špatně. Ta žena nebyla mou milenkou. Byla těhotná — ne se mnou. Opuštěná, a já jen pomáhal. Nestihl jsem ti to vysvětlit, a ty jsi zmizela. Nevinil jsem tě. Asi bych jednal stejně.

Zemřela krátce po porodu. Zůstal jsem s dítětem. Od té doby jsem žil pro něj. Vyrostl, stal se dospělým mužem. A jednoho dne se mě zeptal, proč doma máme schované staré svatební šaty a fotografii ženy s úsměvem, se kterou stále žiji.

Chci se setkat. Chci, abys znala pravdu. Chci tě seznámit s ním. Velmi se podobá tobě. A právě proto jsem se konečně rozhodl napsat».

Dopis jsem četla několikrát. Nevěřila jsem, že si stále pamatuje. Že ta slova byla napsána ne minulostí, ale současným živým, skutečným člověkem.
Zanechal telefonní číslo a připsal:

«Pokud nechceš schůzku — pochopím. Ale pokud souhlasíš, budu čekat příští sobotu ve stejném parku, kde jsi kdysi řekla, že mě miluješ».

Tato řádka mi vrazila přímo do srdce. V tom parku jsem byla v bílých šatech s věncem z kopretin a přísahala mu, že ho nikdy neopustím.
S dopisem jsem seděla do pozdní noci. V hlavě mi znělo tisíc otázek:
Co řeknu, pokud ho uvidím? Jaký se stal? Budu schopná se podívat do očí muži, kterého jsem celý život milovala i nenáviděla najednou?
A — vůbec to chci vědět?

Celou noc jsem nezamhouřila oči. Představovala jsem si — jak čeká, jak možná opět doufá. A nevěděla jsem: mám tam jít? Nebo nechat minulost spát, jako starý dopis v šuplíku, ke kterému se už nevracíme.

Někdy vezmu tuto obálku do rukou a prostě se dívám na jeho rukopis.
Uvnitř vše vře — křivda, bolest, ale i něco teplého, co jsem nečekala: něžnost, soucit, stesk.

Netuším, co udělám. Možná půjdu. Nebo možná ne.

A co si myslíte vy?..
Stojí za to setkat se s člověkem, který ti kdysi zlomil srdce — abys možná pochopila, že celou tu dobu miloval jen tebe?