Tři roky se na polici prášil medvěd, kterého mi daroval bývalý přítel, dokud můj synovec neobjevil skrytou kapsu, ve které bylo…
Můj bývalý mi kdysi daroval plyšového medvěda: v jedné tlapce kytice, v druhé — krabička. Věděl, že nemám ráda tyhle «lapače prachu». Tehdy jsem řekla, že bych raději dva burgery. Pohádali jsme se a potom jsme se rozešli. Uběhly tři roky.
Medvěd stál na horní polici. Nebyl potřeba, ale vyhodit ho jsem neměla to srdce. Dnes ke mně přišel synovec. Prolistoval knihy, vyšplhal na stoličku, vzal medvěda a začal ho mačkat.
— A proč má na zádech takový podivný šev? — zeptal se.
Podívala jsem se — a opravdu, byla tam všitá klapka, jako malá kapsička. Vzala jsem si na pomoc manikúrní nůžky a opatrně rozpárala pár stehů. Uvnitř byla tenká obálka.
Na obálce — moje jméno a «všechno nejlepší k narozeninám». Posadila jsem se ke stolu a otevřela ji.
Všechno nejlepší k narozeninám.
Nejsem mistr velkých gest. Vždy jsem věřil, že štěstí je v maličkostech. V tom legračním medvídkovi, ve dvou burgerech namísto kytice, v dece a filmu, v tom, jak piješ kávu a krčíš nos, když je příliš sladká.
Miluji tě — prostě a opravdu. Miluji tvůj smích, tvé «pojďme jednoduše», tvůj temperament, když jsi tvrdohlavá, a tvoje ticho, když nejsou slova potřeba. Nejméně ze všeho chci být poblíž jen na svátky a fotkách, ale i v obyčejných dnech — ve frontách, v kuchyni, na cestách, na místech, kde je život tichý a živý.
Chci tě umět poslouchat. Ne soutěžit v hádkách, ne hádat, ale ptát se: «Jak se cítíš? Co mohu udělat, aby to bylo lepší?» Chci s tebou mluvit tvým jazykem: chceš-li hamburgery — přinesu hamburgery; pokud ticho — budu sedět vedle a mlčet; pokud obejmout — obejmu tě, dokud tě to nepustí.
Tento medvěd — je to připomínka pro mě samotného: dárek — to není věc, ale způsob říct «jsem tady, jsem s tebou». Budu se snažit vybírat tě každý den — v maličkostech, ze kterých se stává celek.
Ať máš dnes teplý den: potřebné lidi, správnou hudbu, chutné jídlo a pocit, že tě někdo vidí a chápe. Moc si to přeju pro tebe. A jsem tady — tak, jak umím, a chci to umět lépe.
Se dnem. Tvůj.
Dočetla jsem. Žádné velké drama. Jen se stalo ticho. Tehdy, před třemi lety, jsem se odvrátila od «banalit» a neslyšela podstatu. Snažil se mluvit drobnostmi, a já vyžadovala «normální» gesta a byla jsem uražená. Teď konečně vidím, co tím myslel.
Synovec nahlédl přes rameno:
— Necháš si to?
— Nechám, — odpověděla jsem. — Ne proto, že musím, ale protože je to důležité.
Opatrně jsem vložila dopis zpět do obálky, vrátila ho do kapsičky medvěda a zašila stehy tlustou bílou nití. Postavila jsem medvěda ne na horní, ale na viditelnou polici. Ne jako symbol «návratu», ale jako připomínku: mluvit jednodušeji, slyšet pozorněji a vybírat to, co je opravdu příjemné.
A pochopila jsem jednoduchou věc: pozornost — je jazyk, který je třeba rozumět hned, dokud je člověk blízko. Nezáleží na tom, co držíš v ruce — plyšového medvěda nebo drahý prsten; důležitá není forma, ale to, co se za ní skrývá — touha být blízko, podpořit, odhadnout bez nápověd. Je lepší se to naučit včas, a ne po letech, když rozřežeš šev na hračce. Ať tento medvěd stojí viditelně a připomíná: je třeba cenit si ne «dokonalých» dárků, ale živé pozornosti v daném okamžiku.
