Říkal, že v pátek musí zůstat déle v práci… ale navigace prozradila úplně jinou pravdu

Manžel nechal v autě zapnutou navigaci. Vyšla jsem jen vynést odpadky a přeparkovat auto blíž k vchodu, protože hlásili déšť. Otevřela jsem dveře a udeřilo mě teplé dusno a namodralé světlo displeje.

Uprostřed mapy blikala špendlíková značka, nahoře stálo: „Poslední cíl: Mátová 14“. Pod tím – doba jízdy, příjezd: pátek, 18:11. Pátek – když „dokončuje projekty v práci“. Pátek – kdy říká: „Nečekej s večeří, něco si koupím po cestě.“ Pátek – kdy píše: „Budu později, nezačínej seriál beze mě.“

Klikla jsem na ikonu historie. Rozbalil se seznam, rovný jako hřeben: Mátová 14, Mátová 14, Mátová 14. Každý týden, každý pátek, vždycky ve stejný čas. Navigace tikala: cvak, cvak, cvak – celá mapa jeho pravidelnosti, o které jsem neměla tušení.

Najednou všechny jeho drobné věty zněly jinak. Položila jsem pytel s odpadky na zadní sedadlo, sedla si za volant, jako bych měla hned vyjet. Ale nevyjela jsem. Zavřela oči, napočítala do pěti, jak nás učili na kurzu první pomoci. Pak do deseti. Displej pořád svítil.

Vešla jsem domů s tím namodralým světlem pořád před očima. Zrovna věšel bundu na opěradlo židle. Voněl chladem a tužkou. Usmál se, políbil mě na čelo.

– Mám pro tebe něco, – řekl a ukázal na nový zámek u dveří. – Soused říkal, že se tu zase motali cizí lidi. Raději posílit.

– A navigace? – vyklouzlo mi dřív, než rozum stihl obalit otázku do slušnosti.

– Jaká navigace? – podivil se naprosto přirozeně, jako bych se ptala na počasí v květnu.

– Zůstala zapnutá. Mátová 14. Poslední cíle, každý pátek. – Věděla jsem, že zním jako někdo, kdo šel moc daleko, ale to „cvak, cvak, cvak“ v seznamu mi pořád hučelo v hlavě.

Zamrkal. Pravé obočí mu nepatrně cuklo – ten tik, který se u něj objeví, když chce něco zakrýt, ale nejde mu to.

– Klient, – řekl příliš rychle. – Servis. Malá firma, co nás potřebuje častěji než ostatní. Ty pátky, protože tehdy mají nejméně lidí. – Úsměv. – Ať chci nebo ne, zvykl jsem si.

– Na Mátové je firma? – zeptala jsem se.

– Dneska jsou firmy všude, – odpověděl. – Malé sklady, garáže, víš… – nedořekl. – Co, bojíš se, že tě podvádím se satelitní anténou?

Neřekl to zle, spíš lehce, jako by chtěl odvést pozornost. Usmála jsem se, protože to bylo nutné. Umyla si ruce. Postavila hrnce na plotnu.

V noci, když jeho dech zněl klidně a kocour mi hřál nohy, vrátila jsem se do auta. Otevřela znovu historii. Cvak, cvak, cvak. Pátky.

Další pátek přišel, jako by někdo přetočil kalendář o sedm listů. Připravila jsem si záminku: „Kamarádka má narozeniny, vrátím se později.“ On, když odcházel, řekl: „Dnes to asi potrvá, klient chtěl opravy.“ Políbil mě na tvář, vzal nářaďovou tašku, kterou jsem celé měsíce neviděla, a odešel.

Po půl hodině jsem seděla tři ulice od Mátové, motor vypnutý, rádio tiše hrálo, srdce tlouklo jako alarm. Paneláky v řadě, balkon nad balkonem, žaluzie pořád zatažené. Na rohu zelenina, odkud lidé nosili jablka v šedých taškách. Po šesti minutách přijel.

Vystoupil se dvěma papírovými taškami, ne s nářaďovou. Zastavil se u domofonu, vytočil číslo. Dveře se otevřely. Žena ve dveřích. Krátké přivítání. Tašky přešly z ruky do ruky. Viděla jsem jen jejich profily, gesta. Gesta, v nichž byla samozřejmost. Ne hollywoodské vrhání se do náruče, ale takové „být vedle sebe“, co se rodí léty – nebo si to moc přeje.

Stiskla jsem volant tak silně, až mi zbělely klouby. Mohla jsem vystoupit a zeptat se. Mohla jsem zavolat. Mohla jsem odjet. Vybrala jsem čtvrtou možnost: sklouzla jsem níž, aby koukal jen vršek čepice, a čekala.

Čekala hodinu. Dvě. Tři. Byla zima, zapínala jsem topení na pár minut, pak zase vypínala. Zkoušela číst, ale jen hladila okraj kinolístku, až ztenčil jako oplatka.

Ve 22 hodin se dveře znovu otevřely. Vyšel ven. S prázdnými taškami. Unavený jako po stěhování. Sedl do auta, ale nenastartoval. Opřel čelo o volant. A tehdy jsem po letech viděla, že pláče.

Bez teatrálních gest. Prosté slzy, pomalu stékající dolů. Po chvíli si otřel tvář rukávem, nastartoval a odjel.

Já zůstala. Prsty se mi třásly ne zimou. Co jsem to vlastně viděla? Zradu? Stud? Péči, kterou neuměl vysvětlit?

Vešla jsem do vchodu, kam šel. Na schránkách jména – žádná známá. V prvním patře cedule „Prosím nezabouchejte dveře“. Ve druhém, vedle zvonků, malá tabulka: „Domácí hospic – podpora. Návštěvy: Po–Pá 17:00–21:00“.

Sedla jsem si na schod. Paní z přízemí šla vynést odpadky.
– Za kým jdete? – zeptala se mile.
– Spletla jsem si to, – odpověděla jsem automaticky. – Někoho jsem popletla.

Doma už spal. Voněl lehce medicínsky. Přikryla jsem ho dekou, co mu sklouzla z nohou. Na stolku ležel notes. Zahlédla jsem řádek: „Pátek: paní H. – rakovina plic / K. – Alzheimer / pořadí léků: …“ Zavřela jsem, jako bych dovnitř vložila cizí záložku.

Dny jsem mlčela. Ne proto, že bych neměla otázky. Proto, že jsem si nebyla jistá, jestli chci všechny odpovědi.

Když jsem se nakonec zeptala, řekl:
– Vím, že jsi to viděla. Nechtěl jsem z toho dělat tajemství. Ale udělal jsem.

– Hospic, – vydechla jsem. – Podpora.

– Ano, – přikývl. – Před časem mě kamarád poprosil, abych pomohl jeho mámě. Pak někdo další. A vtáhlo mě to. Pátky jsou jejich, protože tehdy mají nejméně návštěv. Nechtěl jsem tě do toho zatahovat. Nechtěl jsem, abys mě zachraňovala otázkami, na které neumím jednoduše odpovědět. – Oddechl si. – Nemám milenku. Mám… něco, co mi začalo dávat smysl.

– A já? – vyklouzlo mi. – Já jsem přestala dávat smysl?

– Ne, – podíval se mi do očí. – Není to „místo tebe“. Je to „navíc“. Ale vím… – odmlčel se. – Vím, že když ti to říkám až teď, zradil jsem. Možná ne tělo. Možná ne srdce. Ale důvěru.

Ta slova se pokojem nesla pomalu jako světla aut za oknem. Žádné mě nezasáhlo jako kulka. Ale všechna dohromady ano.

Další pátek jsem našla ve schránce malou obálku. Uvnitř dětská kresba: dvě postavičky a mezi nimi velké srdce. Dole: „Děkujeme panu P.“ a křivě napsané „Kuba“. Podpis: „Mátová 14“. Roztrhlo mi to srdce v místě, kde jsem to nečekala.

Večer jsem mu napsala na lístek: „Jestli tam chodíš, chci jít s tebou. Nebo aspoň vědět, že jdeš. Nechci, aby pátek byl tvoje tajemství.“ Připnula jsem na lednici magnetem.

Vrátil se po deváté. Přečetl. Zvedl oči.
– Půjdeš příští týden se mnou? – zeptal se.
– Nevím, – odpověděla jsem upřímně. – Ve mně je pořád vztek. A hrdost. A strach, že je to jen zastávka k něčemu, o čem jsem už jednou četla a tehdy bych to neunášela.
– Máš na to právo, – kývl. – Chci, aby pátek byl náš. Aspoň v tom, že víš, kde jsem.

V sobotu jsme šli na trh. Koupili jsme jablka. V jeho kapse zazvonil telefon. Na displeji – „Mátová“. Neuhnul pohledem. Odskočil dva kroky a řekl: „Příští týden. Dnes jsem s manželkou.“

Cestou zpátky se zeptal:
– Je tohle zrada? – řekl to jako žák, co odevzdává sešit a neví, jestli dostane trojku, nebo jedničku.

– Nevím, – odpověděla jsem. – Ale vím, že měsíce ses choval, jako by ses za to styděl. A to bolí víc než cokoliv.

Doma jsem vytáhla Kubovu kresbu z čajové dózy. Položila na lednici vedle týdenního plánu a účtu za elektřinu. Dívali jsme se na ty tři věci jako na tři barvy stejného života: účet, plán, vděčnost. Zkoušela jsem spočítat, kterých je víc.

Nemám konec, který by tuhle věc zavřel jako knihu s dokonalou záložkou. Pátek přijde tak jako tak. Mátová nezmizí z mapy. Můj muž bude dál „potřebný“ a já budu dál potřebovat jeho. Možná jsou to dvě čáry, co se protnou. Možná dvě rovnoběžky, které se naučíme nést bez bolesti. A možná dvě cesty, mezi nimiž budeme každý týden znovu volit.

Tehdy večer, v autě, jsem myslela, že ta špendlíková značka ukazuje místo zrady. Dnes vidím, že může ukazovat i místo, kde se učíme novému druhu pravdy: té, co nepotřebuje hrdinství, jen každodenní slova. Stačí to? Nevím. Ale teď máme mapu v telefonu společnou. A to je první malá věc, kterou dokážu nazvat „naše“ bez váhání.