Manžel řekl, že odjíždí na služební cestu na 2 dny. Ale pravda byla děsivější, než jsem si mohla představit…

Říkal, že ho naléhavě posílají na služební cestu na dva dny. Na rozloučenou mě políbil na tvář, objal děti a odešel, jako by bylo všechno v pořádku. Věřila jsem mu bez pochyb. Po tolika letech společného života jsem si zvykla důvěřovat každému jeho slovu. V hlavě nebyla ani stopa podezření: práce — to je práce, a já, jako vždy, se musím se vším vypořádat sama.

Následující den jsem se rozhodla: pojedeme s dětmi na venkov. Počasí bylo nádherné, byly unavené z města a já sama jsem chtěla trochu klidu. Zabalila jsem věci, nakoupila potraviny, naložila tašky do auta a vyrazila. Cesta byla známá, klidná, a dokonce jsem cítila radost — takový malý dobrodružný výlet, nová stránka víkendu.

Ale když jsme odbočili na cestu k domu, srdce mi kleslo. U verandy stálo manželovo auto. To samé, do kterého včera nakládal věci, říkal: «Vrátím se v neděli večer». Zůstala jsem stát. Na okamžik jsem si dokonce myslela, že se rozhodl udělat překvapení. Ale uvnitř se všechno převrátilo. Intuice mi šeptala: nic dobrého to neznamená.

— Zůstaňte v autě, — řekla jsem dětem a vystoupila. Dům byl tichý, prázdný. Ale když jsem procházela kolem kuchyně, uviděla jsem pohyb za oknem. Přistoupila jsem blíže, přitiskla se ke sklu — a zůstala jsem ztuhlá.

Na zadním dvorku, u našeho dřevěného stolu, seděl můj manžel. Naléval víno do dvou sklenic. Naproti němu — sousedka. Ta samá, se kterou jsem nejednou pila čaj na verandě a mluvila o svých ženských věcech, vyprávěla o svých dětech. Naklonila se k němu, upravila si vlasy a smála se. A on se na ni díval tak, jak už dávno na mě neviděl. Jejich ruce se dotýkaly.

Stála jsem tam, držela se parapetu a cítila, jak se mi podlamují kolena a země mizí pod nohama. V hlavě mi bušila jen jedna myšlenka: jak to mohli udělat? Před očima se mi mihaly scény z minulosti: jak mě poprvé vzal za ruku na našem maturitním večírku, jak jsme spolu šetřili na tento dům, jak jsem v noci seděla s dětmi, zatímco on budoval kariéru. Vždycky jsem byla po jeho boku, věřila, podporovala. A teď tam seděl — s ní, s cizí ženou, které jsem věřila jako kamarádce.

Chtěla jsem vtrhnout dovnitř, křičet, udeřit, požadovat vysvětlení. Ale místo toho jsem udělala krok zpátky. Zhluboka jsem se nadechla, vyšla ven a vrátila se do auta. Děti se ptaly: «Mami, co se stalo?» Usmála jsem se a řekla: «Nic. Vracíme se domů».

Cesta zpět trvala věčnost. Děti se bavily, smály se, a já mlčela. Na hrudi byl jako kámen. Uvědomovala jsem si: v tom okamžiku u okna se můj život rozdělil na «před» a «po».

Druhý den se manžel vrátil «ze služební cesty». V rukou kufr, na tváři únava a obvyklý úsměv. Ale já už znala pravdu. Přivítala jsem ho chladně, bez slz a hysterie. Položila jsem před něho sbalený kufr a řekla:
— Zítra odejdeš. Udělal jsi svůj výběr — teď udělám svůj já.

Snažil se obhajovat. Říkal, že «nic se nestalo», že «je to jen sousedka, pomáhala». Natáhl ruce, hledal v mých očích alespoň nádech pochyb. Ale ve mně už nic nezbylo. Ani důvěra, ani víra, ani síla. Jen prázdnota.

Tu noc jsem neplakala. Slzy přijdou později, až děti usnou a dům ztichne. Ale tehdy jsem cítila jen jedno — zrada se nesmí odpustit mlčením. Buď ničí, nebo dělá silnější. Vybrala jsem si to druhé.

Nyní vím: někdy je důležitější ne to, co člověk říká, ale to, co sama vidíš na vlastní oči. A po tom už není cesty zpět.

A vy byste mohli odpustit, kdybyste přistihli svého muže s tou, kterou jste sami považovali za kamarádku? Nebo existují takové zrady, po kterých je důvěru nemožné nikdy znovu získat?