Můj muž se vrátil z nemocnice po drobné operaci. Místo úlevy jsem uslyšela, že se zamiloval do sestřičky a nechce se vracet k našemu životu

Můj muž se vrátil z nemocnice po drobné operaci. Čekala jsem na ten okamžik s úlevou – měl to být jen rutinní zákrok, tři dny pozorování a konec nervů. Doma čekaly čisté povlečení, na plotně voněla polévka a na stole ležely jeho oblíbené noviny.

Přijel taxíkem, trochu bledý, ale usměvavý. Pomohla jsem mu sundat kabát, položila tašku s věcmi. A tehdy řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu:
„Zamiloval jsem se do sestřičky. Nechci se vracet k původnímu životu.“

Nejdřív jsem myslela, že si dělá legraci. To by byl jeho hloupý žert – vždycky dokázal odlehčit i těžké situace. Jenže jeho oči byly vážné a hlas klidný. Nebylo v něm ani stopy po váhání.

„Slyšíš, co říkáš?“ zeptala jsem se. „Právě jsi vyšel z nemocnice, sotva stojíš na nohou – a povídáš takové věci?“
„Právě proto to říkám,“ odpověděl. „Měl jsem tam čas přemýšlet. Viděl jsem, jak se o mě někdo stará, jak se na mě dívá bez výčitek, bez očekávání. Cítil jsem se… živý.“

Stála jsem v předsíni s jeho kabátem v ruce a měla pocit, že lékařskou pomoc teď potřebuji já. Jak se dá zamilovat za tři dny? Do někoho, kdo přijde, vymění obvaz, podá prášek? A přece to říkal tak, jako by našel odpověď na všechny otázky, které si roky odkládal.

Večer byl jako zlý sen. Seděl u stolu a vyprávěl – že sestřička se jmenuje Anna, že spolu mluvili o knihách, že „mu rozuměla hned“. Já se snažila polknout polévku, která náhle chutnala jako voda. Syn volal, aby se zeptal, jak se táta cítí. Odpověděla jsem: „Dobře, už je doma.“ Nedodala jsem, že ve skutečnosti doma už není.

Další dny byly ještě horší. Neodstěhoval se hned, ale choval se, jako by byl jen na návštěvě. Spal na gauči, civěl do telefonu, usmíval se na zprávy, které přicházely pozdě večer. Zeptala jsem se:
„Je to něco vážného?“
„Ještě nevím,“ odpověděl. „Ale vím, že to chci zkusit.“

Slovo „zkusit“ bolelo víc než cokoli jiného. Zkoušet se dá nová káva nebo účes, ne láska, když má člověk ženu a rodinu.

Rodina se to dozvěděla brzy. Sestra přišla s nákupem a viděla, že spí odděleně. Matka se zeptala přímo, jestli jsme se pohádali. Nezapíral. „Je to moje volba,“ řekl, jako by vysvětloval koupi nového auta, ne porušení přísahy.

Sestřičky v nemocnici jsem si vždycky spojovala s teplem, péčí a oddaností. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ta péče se může stát důvodem konce mého manželství.

Začala jsem se ptát sama sebe: byla jsem příliš chladná? Příliš unavená? Možná až moc soustředěná na práci, domácnost, děti – a málo na něj? Nebo je to jen výmluva – a on už dlouho hledal důvod odejít, a ta žena se objevila ve vhodný (pro něj) okamžik?

Nejhorší byly večery. Vracela jsem se z práce a cítila prázdno. Někdy byl doma, ale myšlenkami úplně jinde. Hleděl do obrazovky, rychle psal, a když jsem vešla, odložil telefon. Říkal, že „jen zprávy z nemocnice“, že „obyčejné přátelství“. Ale v jeho hlase už pro mě nezbylo místo.

Jednoho dne si sbalil část věcí. Bez hádek, bez křiku. Prostě vzal tašku a řekl:
„Musím zjistit, kam mě to vede.“
„A mě?“ zeptala jsem se. „Kde to nechává mě?“
„Nevím,“ odpověděl. „Ale jestli jsem tu zůstal jen z povinnosti, byli bychom nešťastní oba.“

Zůstala jsem sama u stolu, s prázdným talířem a pocitem, že se svět zastavil. Děti se to dozvěděly později. Starší syn zuřil, dcera plakala a já se snažila držet pohromadě, i když jsem se uvnitř rozpadala na kousky.

Dnes uplynulo několik měsíců. Bydlí zvlášť. Oficiálně „zkouší nový život“. Já – se učím žít v prázdném bytě. Jako by mi nic nechybělo, ale chybí všechno najednou. Občas se potkáme – kvůli dětem, kvůli formalitám. Mluví normálně, občas se i usměje, jako by se nic nestalo. A já pořád slyším v hlavě ta slova: „Zamiloval jsem se do sestřičky.“

Je to opravdu láska? Nebo jen poblouznění muže, který se bál stárnutí a chytil se první ruky, která mu podala sklenici vody? Nevím. Ale vím jedno – můj život už se nikdy nevrátí do původního tvaru.

A možná je to ta nejtěžší otázka, kterou si kladu: stojí za to bojovat o člověka, který našel své „nové já“ na nemocničním chodbě, nebo je lepší za ním zavřít dveře a naučit se žít znovu – sama?