Po dlouhých letech osamění jsem obdržela pozvání na výročí mé školní kamarádky. A tam jsem potkala muže, který mě opustil beze slova před 30 lety

Dl dlouho jsem se rozhodovala, zda jít. Zdálo se, že jsem během let osamění odnaučila navštěvovat večírky, vidět cizí úsměvy, smát se u velkého stolu. Ale kamarádka mi vytrvale volala:
— Přijít musíš, vždyť jsem tě neviděla celé věky!

A tak jsem šla. Koupila jsem si nové šaty, které jsem si dlouho prohlížela v obchodě, lehce si namalovala rty, i když jsem to už dlouho nedělala. V zrcadle se mi zdálo, že vidím sebe jako tu dívku, která kdysi běhávala po školních chodbách, smála se a věřila v lásku.

V kavárně bylo hlučno a veselo: skleničky zvonily, někdo vyprávěl historky ze školních let, někdo se fotil. Stála jsem u okna se sklenkou šampaňského a přemýšlela, že jsem sem asi neměla chodit. Dokud jsem náhle nezaslechla hlas. Hlas, který jsem si nemohla s ničím splést ani po třiceti letech.

Otočila jsem se — a srdce mi spadlo do kalhot. On. Ten samý. Muž, který mi kdysi sliboval věčnost, říkal, že bez mě nemůže žít, a pak zmizel. Prostě zmizel, aniž by řekl slovo. Čekala jsem jeho dopis, zavolání, vysvětlení — ale nic. Měsíce jsem se probouzela a usínala s otázkou «proč?». Léta jsem ho hledala v davu tváří, doufajíc, že ho náhodou potkám. A pak — jsem se naučila žít bez naděje.

A teď stojí naproti, prošedivělý, s vráskami u očí, ale stále tak poznatelný. I on si mě všiml. Na jeho tváři se objevilo něco jako zmatenost, a pak — opatrný úsměv.

— Ahoj, — řekl tiše, jako by se bál, že se otočím a odejdu.

Mně se třásly prsty. Chtěla jsem odpovědět, ale slova mi uvízla v krku. Všechny vzpomínky se naráz vrátily: naše poslední procházka po nábřeží, jeho příslib, že přijde zítra, a prázdnota, která pak nastala.

— Myslel jsem si… že nebudeš chtít se mnou mluvit, — řekl.

— Myslel jsi správně, — vydechla jsem.

Vyšli jsme na ulici. Večer byl chladný, světla lamp osvěcovala mokrý asfalt. Stál vedle mě a vypadal cize a zároveň povědomě.

— Odešel jsem tehdy, — začal on. — Moji rodiče se přestěhovali do jiného města, všechno bylo složité a já nevěděl, jak to vysvětlit…

Rozesmála jsem se — hořce, nervózně:
— Nevěděl jsi, jak to vysvětlit? Jednoduše jsi zmizel! Nechal jsi mě s mými nadějemi, s mými dopisy, které jsem nikdy neodeslala, protože jsem nevěděla kam. Nebyl jsi v mém životě třicet let, a já jsem celou tu dobu hledala tebe v každém muži.

Sklonil hlavu.
— Odpusť. Byl jsem zbabělec. Bál jsem se zodpovědnosti, bál jsem se přiznat si, že ti nebudu schopen dát tu budoucnost, o které jsi snila.

Dívala jsem se na něj a cítila, jak se ve mně zvedá něco dávno zapomenutého — zloba, bolest a spolu s nimi — zvláštní teplo. Protože ať už je to jakkoli, byl to on. Člověk, kterého jsem kdysi milovala tak moc, že jsem byla ochotná všeho.

— Proč jsi přišel? — zeptala jsem se.

Zvedl oči a řekl něco, co jsem nejméně očekávala:
— Protože jsem na tebe nikdy nezapomněl.

Slzy se mi draly do očí. Otočila jsem se, aby neviděl, jak se třesu. Hlavou se mi proletěly roky mé samoty: matka unavená z mých slz, přátelé, kteří radili «pusť to», muži, se kterými jsem se snažila navázat vztah, ale ani jeden nezůstal, protože mé srdce bylo zavřené. Celou tu dobu jsem žila ve stínu člověka, který teď stál vedle mě.

— Přicházíš pozdě, — řekla jsem nakonec. — Naučila jsem se žít bez tebe.

Dlouho mlčel. Pak tiše řekl:
— Ale, možná, máme ještě šanci?

Rozesmála jsem se skrz slzy. Smích byl hořký a osvobozující.

— Šance?.. — opakovala jsem. — Šance byla tehdy, když jsem tě čekala nocí. Když jsem psala dopisy a trhala je, protože jsem se bála, že nenajdu adresu. Když jsem věřila, že láska může být věčná. Ukradl jsi mi nejen roky, ale i mou víru.

Stáli jsme na prázdné ulici a najednou jsem si uvědomila, že ve mně už není ta dívka, která čekala. Je tu dospělá žena, která prožila mnoho a naučila se být sama sebou.

— Jsem ráda, že jsi se objevil, — řekla jsem. — Protože teď přesně vím: už nečekám.

Pokusil se chytit mě za ruku, ale odtáhla jsem se.

— Hodně štěstí, — řekla jsem a vrátila se do sálu.

Smích hostů mě opět obklopil, šampaňské se třpytilo v skleničce. Usmála jsem se na kamarádku a poprvé po dlouhé době jsem pocítila lehkost. Protože minulost mě konečně přestala svírat.

A vy, odpustili byste člověku, který zmizel z vašeho života na třicet let a vrátil se, jako by se nic nestalo?